Příběh britské rodiny vyvolal silné reakce po celém světě. Jo Corbett-Weeks přišla o svého čtyřletého syna Maxe Corbett-Gardenera, který zemřel v důsledku komplikací souvisejících s těžkou epilepsií. Po jeho smrti zůstala matka nejen s hlubokým zármutkem, ale také s přáním vytvořit synovi osobní a důstojný pomník.
Na náhrobek šetřila přibližně tři roky. Když se jí konečně podařilo potřebnou částku získat, nechala vyrobit neobvyklý památník v podobě hvězdy, kterou objímal kamenný medvídek. Podle matky měl právě tento motiv nejlépe připomínat Maxovu dětskou osobnost.
Pomník za přibližně tři tisíce liber byl na hrob umístěn před dnem, kdy by Max oslavil sedmé narozeniny. Rodina ale neměla mnoho času se z něj radovat. Pouhé tři dny po instalaci byl odstraněn.
O odstranění se dozvěděla od kameníka
Jo uvedla, že ji předem nikdo nekontaktoval a o plánovaném odstranění náhrobku nevěděla. Zprávu se měla dozvědět teprve od kameníka, kterému úřad nařídil pomník odvézt.
Pro matku šlo o další bolestný zásah do již tak těžkého období. Náhrobek pro ni nebyl pouze kamenem s vyrytým jménem. Představoval konkrétní místo, kam mohla přijít, vzpomínat a truchlit.
„Chtěli jsme pouze místo, kde bychom mohli vzpomínat,“ popsala tehdy smysl pomníku. Její výrok vystihoval, proč ji rychlý postup úřadů tolik zasáhl.
Případ se odehrál v roce 2015 na hřbitově Great Malvern Cemetery v anglickém hrabství Worcestershire. Na sociálních sítích se však příběh opakovaně objevuje i po letech, často bez uvedení původního data a bez vysvětlení postoje místní radnice.
Pomník odporoval pravidlům konkrétní části hřbitova
Rozhodnutí úřadu mělo složitější pozadí, než naznačují některé emotivní příspěvky na internetu. Max byl pochován v části hřbitova určené převážně pro dospělé, protože jeho matka chtěla, aby ležel v blízkosti dalších členů rodiny.
Pro tuto část však platila pravidla vyžadující jednotnější vzhled náhrobků. Pomník ve tvaru hvězdy podle představitelů města stanovené podmínky nesplňoval. Pokud by se Maxův hrob nacházel v dětské části hřbitova, podobný typ náhrobku by podle tehdejšího vyjádření úřadu povolen být mohl.
Místní rada uvedla, že obdržela připomínky od jiné rodiny. Nemělo však jít pouze o to, že by se někomu pomník nelíbil. Stížnost se podle vysvětlení týkala především rozdílného uplatňování pravidel. Ostatní rodiny musely omezení respektovat, zatímco u Maxova náhrobku to na první pohled vypadalo, že byla udělena výjimka.
Radnice zároveň tvrdila, že kameník nezískal potřebné povolení k instalaci konkrétního návrhu. Proto měla přistoupit k rychlému odstranění, aby se situace dále nekomplikovala.
Matka věřila, že bylo vše schválené
Jo naopak uváděla, že žila v přesvědčení, že potřebné formality byly vyřízené. Znala omezení týkající se velikosti a údržby pomníků, podle svých slov však netušila, že pravidla zasahují také do jejich tvaru.
Právě komunikace mezi rodinou, kameníkem a provozovatelem hřbitova se tak stala zásadní částí celého sporu. Úřad připisoval odpovědnost za vzniklou situaci kameníkovi, který podle něj pomník instaloval bez odpovídajícího souhlasu. Matka přesto kritizovala především skutečnost, že ji před odstraněním nikdo osobně nekontaktoval.
Rozdíl mezi formálním oprávněním úřadu a citlivostí jeho postupu vyvolal rozsáhlou veřejnou debatu. I když měl provozovatel hřbitova stanovená pravidla, řada lidí zastávala názor, že před odstraněním měl s rodinou nejprve hledat přijatelné řešení.
