Sebevědomého člověka si mnoho lidí představí jako někoho, kdo vstoupí do místnosti a okamžitě na sebe strhne všechny pohledy. Mluví nahlas, baví společnost a nemá problém prosadit svůj názor. Ve skutečnosti ale může sebevědomí vypadat úplně jinak. Někteří z nejjistěji působících lidí jsou naopak klidní, nepotřebují neustálou pozornost a nemají potřebu ostatním dokazovat, co všechno umí. Poznáte je podle několika nenápadných vlastností.
Psychologie rozlišuje mezi tím, jak hlasitě nebo společensky výrazně člověk působí, a jeho vírou ve vlastní schopnosti. Pojem „self-efficacy“, tedy vnímaná vlastní účinnost, označuje přesvědčení člověka, že dokáže zvládnout určitou situaci nebo dosáhnout požadovaného výsledku. Taková jistota nemusí být na první pohled vůbec okázalá.
Právě proto může člověk sedící tiše v rohu místnosti působit ve skutečnosti mnohem sebejistěji než ten, kdo se celý večer snaží získat pozornost ostatních.
1. Nemají potřebu neustále něco dokazovat
Sebevědomý člověk většinou nepotřebuje při každé příležitosti vyprávět o svých úspěších. Ví, co dokázal, a nemusí čekat, až mu to někdo další potvrdí.
To samozřejmě neznamená, že o svých úspěších nikdy nemluví. Rozdíl je spíše v motivaci. Dokáže říct, že se mu něco povedlo, ale nepotřebuje kvůli tomu snižovat ostatní nebo každou konverzaci obracet k sobě.
Takoví lidé často působí velmi přirozeně. Pokud něco umějí, většinou to ukážou až v okamžiku, kdy je to potřeba.
2. Dokážou přiznat, že něco nevědí
„Nevím.“
Pro někoho jsou tato dvě slova překvapivě těžká. Přiznat neznalost totiž může být vnímáno jako slabost. Člověk s dostatečnou vnitřní jistotou ale nemusí předstírat, že má odpověď úplně na všechno.
Dokáže se zeptat, požádat o vysvětlení nebo říct, že se spletl.
Právě schopnost přijmout chybu může paradoxně působit sebevědoměji než zoufalá snaha mít za každou cenu pravdu.
3. Umějí říct svůj názor bez zbytečného křiku
Sebevědomí není totéž co dominance.
Člověk může mluvit klidně a přesto jasně dát najevo, co chce, co nechce nebo s čím nesouhlasí. V psychologii se podobný způsob komunikace označuje jako asertivita – přímé vyjadřování vlastních potřeb a pocitů při současném respektování ostatních.
Takový člověk nepotřebuje druhé překřičet. Dokáže říct: „S tímhle nesouhlasím,“ aniž by z toho musela vzniknout hádka.
4. Nemusí vyhrát každou debatu
Možná jste někdy potkali člověka, který dokázal diskutovat tak dlouho, dokud druhá strana jednoduše nevzdala jakýkoliv odpor.
To ale nemusí být známka vysokého sebevědomí.
Lidé s větší vnitřní jistotou často zvládnou připustit, že někdo jiný vidí svět jinak. Nemusí změnit svůj názor, ale zároveň nepotřebují přesvědčit všechny kolem sebe.
Dokážou nechat některé debaty skončit jednoduchým: „Vidíme to každý jinak.“
A jít dál.
5. Úspěch druhých pro ně není automaticky hrozbou
Když se někomu daří, mohou přijít dva velmi rozdílné pocity.
Prvním je: „To je skvělé, gratuluji.“
Druhým: „A proč se něco podobného nepovedlo mně?“
Porovnávání se s ostatními je lidské a čas od času se mu pravděpodobně nevyhne nikdo. Člověk s pevnější důvěrou ve vlastní schopnosti však nemusí každý cizí úspěch automaticky vnímat jako důkaz svého vlastního neúspěchu.
Dokáže někomu pogratulovat, aniž by měl pocit, že tím jeho vlastní hodnota klesla.
