Po kom má dítě oči, vlasy nebo nadání? Podobné otázky provázejí rodiny po celé generace. Tvrzení, že inteligence pochází především od matky, se sice pravidelně vrací na sociální sítě, současné genetické poznatky však ukazují podstatně složitější obraz.
Stačí, aby se v rodině narodilo dítě, a okamžitě začíná hledání podobností. Jednou má nos po tatínkovi, podruhé oči po mamince a výraz prý připomíná dědečka. U tělesných znaků lze určitou podobnost často skutečně pozorovat, mnohem komplikovanější je to ale u inteligence, temperamentu nebo talentu.
Na výsledných schopnostech člověka se podílí velké množství genetických variant i prostředí, ve kterém vyrůstá. Přesto se léta opakuje jednoduchá poučka, že inteligenci děti získávají hlavně po matce. Má toto tvrzení skutečně vědecký základ?
Inteligence není ukryta v jediném genu
Inteligence představuje soubor různých schopností. Patří mezi ně například učení, logické uvažování, práce s informacemi, paměť nebo řešení problémů. Není proto překvapivé, že ji neurčuje jediný „gen chytrosti“.
Rozsáhlé genetické studie ukazují, že jde o výrazně polygenetický znak. To znamená, že se na rozdílech mezi lidmi podílí velké množství genetických variant, z nichž má každá samostatně pouze nepatrný účinek.
Studie publikovaná v časopise Nature Genetics, která pracovala s údaji téměř 270 tisíc lidí, spojila s inteligencí stovky oblastí genomu a více než tisíc genů. Ty jsou rozmístěné napříč různými chromozomy a souvisejí mimo jiné s vývojem nervové soustavy a fungováním spojení mezi neurony.
Neexistuje tedy přesvědčivý důkaz, že by se většina genetických předpokladů pro inteligenci nacházela výhradně na chromozomu X nebo přicházela především od matky.
Odkud se vzalo tvrzení o mateřské inteligenci?
Mýtus pravděpodobně vychází ze skutečnosti, že některé geny důležité pro vývoj a fungování mozku se nacházejí na chromozomu X. Ženy mají dva chromozomy X, zatímco muži jeden X a jeden Y. Syn získává svůj jediný chromozom X od matky, dcera obdrží jeden X od každého rodiče.
Z toho však nelze vyvodit, že syn zdědí inteligenci po matce nebo že má otec na intelekt dcery či syna menší genetický vliv. Genetické varianty související s kognitivními schopnostmi se nacházejí také na 22 párech nepohlavních chromozomů, které dítě získává od obou rodičů.
Výmluvný je také výzkum genetických souvislostí dosaženého vzdělání a kognitivního výkonu. Samotný chromozom X v něm vysvětloval pouze malou část sledovaných rozdílů. Jednoduché pravidlo „inteligence je po matce“ proto současná věda nepodporuje.
Co ve skutečnosti znamená dědivost inteligence?
V odborných textech se často uvádí, že dědivost inteligence dosahuje přibližně 50 procent, přičemž odhady se mění podle věku, populace i použité metody. Toto číslo ale bývá často nesprávně interpretováno.
Dědivost neříká, že polovinu inteligence konkrétního dítěte vytvořily geny a druhou polovinu výchova. Popisuje, jak velkou část rozdílů mezi lidmi v určité sledované skupině lze statisticky spojit s genetickými odlišnostmi.
Nejde ani o neměnný osud. Genetické předpoklady se rozvíjejí v konkrétním prostředí. Výsledné schopnosti ovlivňuje zdraví, výživa, kvalita vzdělávání, stres, spánek, motivace, přístup k podnětům i rodinné zázemí.
Dítě tedy může mít určité vrozené dispozice, jejich využití však závisí také na podmínkách, ve kterých dospívá.
