Člověk má práce nad hlavu, nestíhá a očividně potřebuje pomoc. Když se ho však někdo zeptá, zda něco nepotřebuje, automaticky odpoví: „Ne, to zvládnu.“
Takové chování může okolí považovat za hrdost, tvrdohlavost nebo mimořádnou schopnost postarat se sám o sebe. Psychologické výzkumy ale ukazují, že důvody mohou být mnohem složitější.
Za silnou fasádou může být strach z odmítnutí
Překvapivou vlastností může být zvýšená citlivost na odmítnutí. Požádat o pomoc totiž znamená připustit, že něco nezvládáme sami, a zároveň dát druhému člověku možnost říct ne.
Pro někoho jde o běžnou součást mezilidských vztahů. Jiný může odmítnutí vnímat jako důkaz vlastní neschopnosti, slabosti nebo malé hodnoty. Raději proto o nic nepožádá a problém řeší sám, i když je to výrazně složitější.
To však neplatí pro každého samostatného člověka. Neochota požádat o pomoc není diagnóza a automaticky neznamená psychický problém. Může jít také o zvyk, výchovu, předchozí špatnou zkušenost nebo snahu nezatěžovat okolí.
Samostatnost může fungovat jako ochrana
Někteří lidé se během života naučili, že na ostatní není vždy spolehnutí. Pokud jejich prosby v minulosti nikdo nevyslyšel, případně je někdo za projevenou slabost kritizoval, mohou si vytvořit jednoduché pravidlo: nejbezpečnější je všechno zvládnout bez druhých.
Samostatnost jim následně přináší pocit kontroly. Nemusejí čekat na rozhodnutí někoho jiného, vysvětlovat své potřeby ani riskovat zklamání.
Výzkumy věnované citové vazbě ukazují, že lidé s vyhýbavými vztahovými tendencemi vyhledávají podporu méně často. Z toho ale nelze usuzovat, že každý, kdo odmítá pomoc, má určitý typ citové vazby. Jde pouze o jednu z možných souvislostí. Dlouhodobá studie publikovaná v časopise Attachment & Human Development spojila vyhýbavé nastavení v dospělých vztazích s menším vyhledáváním podpory.
Obava, že budou někomu na obtíž
Častým důvodem bývá také přesvědčení, že žádost druhého člověka zatíží. Dotyčný si představuje, že ostatní nemají čas, nebudou chtít pomoci nebo si o něm vytvoří horší mínění.
Experimenty přitom naznačují, že lidé ochotu ostatních pomoci pravidelně podceňují. V několika studiích účastníci očekávali více odmítnutí, než kolik jich ve skutečnosti dostali. Přímá a srozumitelná žádost tak měla větší šanci na úspěch, než žadatelé předpokládali. Původní výzkum Francise Flynna a Vanessy Bohns se zabýval právě rozdílem mezi očekávanou a skutečnou ochotou vyhovět prosbě.
Jak takového člověka poznat
Neochota přijmout pomoc se nemusí projevovat pouze větou „zvládnu to sám“. Člověk může bez váhání pomáhat všem kolem, ale jakmile má podporu přijmout, začne se cítit nepříjemně.
