4. Na pokožce se mohou objevit zvláštní skvrny
Jedním z méně známých projevů posledních hodin nebo dnů života může být takzvané mramorování pokožky.
Na kůži se objevují nepravidelné barevné obrazce, které někdy připomínají mramor.
Mohou mít nafialovělý, namodralý nebo tmavší odstín.
Často bývají patrné na nohách a chodidlech, ale mohou se objevit také jinde.
Tato změna souvisí mimo jiné s proměnami krevního oběhu v povrchových tkáních.
U lidí se světlejší pokožkou mohou být barevné přechody zřetelnější. U tmavší pokožky mohou mít odlišný vzhled a být hůře rozpoznatelné.
Přestože může být mramorování pro rodinu znepokojivé, v kontextu očekávaného umírání nemusí samo o sobě znamenat, že nemocný trpí.
Náhle vzniklé neobvyklé změny barvy kůže mimo očekávaný závěr života ale mohou signalizovat také vážný zdravotní problém, například poruchu prokrvení nebo těžkou infekci. V takové situaci je potřeba okamžité lékařské posouzení.
5. Dýchání se mění a někdy vznikají dlouhé pauzy
Právě změny dýchání bývají pro rodinné příslušníky jedním z nejnáročnějších zážitků.
Člověk, který dříve dýchal pravidelně, může najednou začít dýchat pomaleji.
Několik nádechů je hlubších.
Potom následují velmi mělké nádechy.
A někdy se objeví pauza, během které se zdá, že nemocný na chvíli přestal dýchat.
Tento nepravidelný vzorec může mít podobu takzvaného Cheyneova–Stokesova dýchání.
Při něm se střídají období hlubšího a rychlejšího dýchání s mělčím dýcháním a přestávkami.
V posledních hodinách života může docházet k dalším změnám dechového rytmu.
Pro rodinu mohou být podobné projevy velmi zneklidňující.
Neznamenají však automaticky, že nemocný prožívá bolest nebo se dusí.
Někdy jde o přirozenou součást procesu umírání.
Pokud ale člověk působí vystrašeně, namáhavě dýchá, je neklidný nebo se zdá, že se trápí, je důležité kontaktovat paliativní tým nebo ošetřujícího lékaře. Existují postupy a léky, které mohou pomoci zmírnit dušnost a nepohodlí.
Náhle vzniklá dušnost u člověka, který není v očekávané terminální fázi, však vyžaduje urgentní pomoc.
6. Při dýchání se může ozývat chrčení
Někdy se v závěru života objeví zvuk, který rodina popisuje jako chrčení, bublání nebo hlasité dýchání.
Může působit dojmem, že má nemocný v krku velké množství hlenu.
Příčina souvisí s tím, že člověk postupně slábne a nemusí být schopen účinně polykat nebo odkašlávat přirozeně vznikající sliny a sekret.
Ty se pak mohou hromadit v horních dýchacích cestách a při průchodu vzduchu vytvářet charakteristický zvuk.
Tento jev bývá někdy označován jako terminální chrčení.
Pro rodinné příslušníky může být velmi nepříjemné ho poslouchat, protože vyvolává obavu, že se nemocný dusí.
Odborníci na paliativní péči však upozorňují, že tento zvuk často není pro člověka v hlubokém bezvědomí bolestivý ani tak nepříjemný, jak se může zdát okolí.
Přesto je důležité sledovat celkový stav.
Zdravotníci mohou podle potřeby upravit polohu nemocného nebo zvolit další opatření ke zmírnění obtíží.
Není vhodné pokoušet se sekret odstranit neodbornými zásahy do úst nebo krku.
7. Člověk může být zmatený, neklidný nebo mluvit o zvláštních věcech
V posledních dnech života se u některých lidí mění vnímání okolí.
Mohou být dezorientovaní.
Někdy nevědí, kde se nacházejí.
Jindy si pletou denní dobu nebo osoby kolem sebe.
Mohou mluvit o dávných vzpomínkách, o lidech, které dlouho neviděli, nebo o osobách, které již zemřely.
Někteří pacienti popisují neobvyklé vjemy, zatímco jiní procházejí výraznou zmateností nebo neklidem.
Podobné změny mohou souviset s deliriem, které může mít v závěru života několik příčin.
Roli mohou hrát například metabolické změny, některé léky, infekce nebo jiné zdravotní komplikace.
Je důležité rozlišovat mezi klidným neobvyklým prožitkem a stavem, kdy je nemocný zjevně vyděšený nebo neklidný.
Pokud člověk působí úzkostně, snaží se opakovaně vstávat navzdory velké slabosti, křičí nebo je výrazně zmatený, je vhodné kontaktovat zdravotníky.
Některé příčiny deliria lze zmírnit nebo léčit.
Náhlá zmatenost sama o sobě není důkazem blížící se smrti. U jinak stabilního člověka může být příznakem akutního onemocnění, které vyžaduje rychlé vyšetření.
8. Ubývá moči a tělo postupně zpomaluje
Další změna není na první pohled tak nápadná.
Pečující osoby si mohou všimnout, že nemocný stále méně močí.
V závěru života často klesá příjem tekutin a mění se krevní oběh i fungování ledvin.
Moči proto může být méně a její barva může být tmavší.
Samotné snížení množství moči však neznamená, že člověk nevyhnutelně umírá.
Také dehydratace, onemocnění ledvin, některé léky nebo akutní zdravotní komplikace mohou ovlivnit tvorbu moči.
V paliativní péči se proto podobná změna posuzuje v souvislosti s celkovým stavem pacienta.
Cílem není za každou cenu sledovat každou hodnotu, ale především zajistit nemocnému pohodlí a řešit příznaky, které ho zatěžují.
Pokud rodina pečuje o člověka doma, je užitečné vědět, na koho se obrátit při změně jeho stavu.
Domácí hospicový nebo paliativní tým může vysvětlit, které projevy jsou očekávané a kdy je potřeba zasáhnout.
9. Člověk přestává komunikovat, ale přítomnost blízkých může mít stále význam
Jedním z nejsilnějších okamžiků bývá chvíle, kdy nemocný přestane odpovídat.
Jeho oči zůstávají zavřené.
Nereaguje na běžné otázky.
A rodina má pocit, že už s ním nemůže navázat kontakt.
Přesto může mít klidná přítomnost blízkých stále smysl.
U některých lidí může vnímání hlasu nebo doteku přetrvávat i při výrazně sníženém vědomí, ačkoli nelze přesně určit, co konkrétní člověk v této fázi vnímá.
Proto pracovníci paliativní péče často doporučují pokračovat v klidné a respektující komunikaci.
Můžete nemocnému říct, že jste u něj.
Jemně ho držet za ruku, pokud mu je dotek příjemný.
Nebo mu připomenout něco hezkého ze společného života.
Není potřeba hledat dokonalá slova.
Někdy stačí obyčejná věta: „Jsem tady s tebou.“
Je však důležité respektovat také to, že někteří lidé mohou v posledních dnech potřebovat především klid a minimum podnětů.
Jak dlouho mohou poslední příznaky trvat?
Na tuto otázku neexistuje přesná odpověď.
U některých lidí se výraznější změny objevují během několika hodin.
U jiných mohou postupně narůstat několik dní.
Některé projevy, například zhoršující se únava a menší chuť k jídlu, mohou začínat už v posledních týdnech života.
Nelze proto sestavit spolehlivý časový plán, podle kterého by bylo možné určit, kolik dní člověku zbývá.
Dokonce ani zkušený zdravotník nemusí být schopen přesně předpovědět okamžik úmrtí.
Někdy se zdravotní stav dočasně stabilizuje.
Občas se člověk na krátkou dobu stane bdělejším.
Může si znovu popovídat s rodinou nebo projevit zájem o okolí.
Takové zlepšení může blízké překvapit.
Nelze z něj však automaticky vyvozovat, že se nemoc zvrátila nebo že smrt nastane v určitém časovém odstupu.
Nejdůležitější není odhadnout přesný okamžik konce, ale zajistit, aby člověk dostával péči odpovídající svému stavu a přáním.
Znamená umírání vždy velkou bolest?
Tohle je otázka, které se mnoho lidí bojí nejvíce.
Představa, že blízký člověk prožívá poslední chvíle v bolesti, může být velmi tíživá.
Je však důležité vědět, že umírání nemusí automaticky znamenat silné utrpení.
Někteří lidé procházejí závěrem života relativně klidně.
Jiní mohou mít bolesti, dušnost, úzkost nebo další příznaky, které vyžadují léčbu.
Moderní paliativní péče má k dispozici řadu postupů, jak tyto obtíže zmírňovat.
Léky proti bolesti mohou být podávány různými způsoby, a to i tehdy, když člověk už nemůže bezpečně polykat.
Podobně lze léčit některé projevy dušnosti, nevolnosti nebo úzkosti.
Cílem paliativní péče není pouze prodloužit či zkrátit život, ale především zmírňovat utrpení a podporovat kvalitu života pacienta i jeho blízkých.
Právě proto není správné považovat bolest za něco, co musí člověk na konci života jednoduše vydržet.
Pokud nemocný působí nepohodlně nebo trpí, je důležité informovat zdravotníky.
Co může rodina udělat, aby byly poslední dny klidnější?
Pro mnoho lidí je nejdůležitější pocit bezpečí a přítomnost známých osob.
Někdo si přeje mít kolem sebe rodinu.
Jiný potřebuje více soukromí.
Někteří lidé chtějí poslouchat oblíbenou hudbu, zatímco jiným nejvíce vyhovuje ticho.
Pokud je to možné, je dobré přizpůsobit prostředí přáním nemocného.
Pomoci může pohodlná poloha na lůžku, jemná péče o pokožku a ústa, čisté ložní prádlo a přiměřená teplota místnosti.
Významnou součástí péče je také respekt k důstojnosti člověka.
I když už téměř nekomunikuje, je vhodné vysvětlovat mu, co se právě děje, a přistupovat k němu klidně.
Nemocného není potřeba nutit do rozhovorů ani do činností, na které už nemá energii.
A pokud rodina neví, jak správně reagovat na změny dýchání, odmítání jídla nebo neklid, měla by se obrátit na ošetřující tým.
Péče o člověka na konci života není zkouškou, kterou musí rodina zvládnout bez pomoci.
Proč někdy přestane člověk přijímat tekutiny?
Právě odmítání pití bývá pro blízké obzvlášť těžké.
Máme přirozenou potřebu nabídnout nemocnému vodu, protože víme, jak důležitá je pro život.
V závěrečné fázi umírání se však potřeby organismu mění.
Člověk může ztrácet pocit žízně, mít potíže s polykáním nebo být natolik ospalý, že už nedokáže bezpečně pít.
Nucené podávání tekutin ústy může v takové situaci přinést více rizik než užitku.
Otázka umělého doplňování tekutin je složitější a vždy by se měla posuzovat individuálně.
Zdravotníci přitom zohledňují možné přínosy, zátěž, přání nemocného i jeho celkový zdravotní stav.
Velmi důležitá může být pravidelná péče o ústa.
Vlhké rty a jemně zvlhčovaná ústní sliznice mohou přinášet úlevu i tehdy, když člověk už nepřijímá větší množství tekutin.
Mohou se tyto příznaky objevit i u člověka, který neumírá?
Ano. A právě to je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou je potřeba si zapamatovat.
Únava, nechutenství, studené ruce, zmatenost nebo změny dýchání mohou mít mnoho různých příčin.
Některé jsou méně závažné.
Jiné mohou být léčitelné, ale vyžadují rychlý zásah.
Například náhlá zmatenost může souviset s infekcí nebo metabolickým problémem.
Výrazná ospalost může být důsledkem některých léků, poruchy hladiny cukru v krvi nebo jiného akutního stavu.
A nové potíže s dýcháním mohou signalizovat vážné onemocnění srdce či plic.
Pokud člověk není v předem rozpoznané závěrečné fázi života a náhle se u něj objeví porucha vědomí, vážná dušnost nebo jiné akutní příznaky, volejte záchrannou službu na čísle 155 nebo 112.
U pacienta v domácí hospicové péči se při očekávaných změnách postupuje podle individuálního plánu a pokynů paliativního týmu.
Právě znalost celkového zdravotního stavu rozhoduje o tom, jak jednotlivé projevy správně vyhodnotit.
Když se blíží poslední chvíle
V posledních hodinách se u některých lidí dýchání postupně zpomaluje.
Mezi nádechy mohou vznikat delší pauzy.
Člověk může být v hlubokém bezvědomí a přestává reagovat na okolí.
Kůže může být chladnější a měnit barvu.
Nakonec dýchání ustane.
Přesný průběh je však individuální.
Ne všichni lidé mají stejné příznaky a ne u každého nastávají ve stejném pořadí.
Pro rodinu může být tento okamžik spojený se smutkem, strachem, úlevou po dlouhém období nemoci nebo směsí různých pocitů.
Žádná z těchto reakcí není neobvyklá.
Pokud člověk umírá doma v rámci předem plánované paliativní péče, je užitečné mít předem domluvený postup, koho kontaktovat při změnách zdravotního stavu a po úmrtí.
Ošetřující tým může rodině vysvětlit jednotlivé kroky.
Existuje něco, co by si měl každý zapamatovat?
Možná se zdá, že poslední dny života přinášejí mnoho znepokojivých změn.
Více spánku.
Menší chuť k jídlu.
Chladné ruce.
Změny barvy pokožky.
Nepravidelné dýchání.
Slábnoucí komunikaci.
Pokud jde o člověka se známým pokročilým nevyléčitelným onemocněním, mohou tyto změny tvořit součást přirozeného procesu umírání.
Neznamená to však, že je všechny musí prožít.
Ani že lze podle jediné z nich určit přesný čas smrti.
Nejdůležitějším cílem posledních dnů by nemělo být neustálé hledání znamení blížícího se konce, ale zajištění klidu, pohodlí, důstojnosti a potřebné zdravotní péče.
Někdy může pomoci správně nastavená léčba.
Jindy prosté zvlhčení rtů.
Tiché prostředí.
Jemný dotek.
Nebo přítomnost někoho, koho má člověk rád.
A právě tyto obyčejné věci mohou mít v posledních chvílích mimořádný význam.
O konci života bychom měli umět mluvit
Přestože se tématu smrti často vyhýbáme, otevřený rozhovor může některé obavy zmírnit.
Když rodina rozumí tomu, proč blízký člověk více spí nebo ztrácí chuť k jídlu, nemusí každou změnu vnímat jako důsledek nedostatečné péče.
Když ví, že nepravidelné dýchání může patřit k závěrečné fázi života, může se lépe připravit na to, co přichází.
A když má kontakt na paliativní tým, nemusí čelit obtížným situacím sama.
Smrt je přirozenou součástí života, ale každý lidský příběh je jiný.
Někdo odchází po dlouhé nemoci.
Jiný náhle.
Někdo si přeje být obklopen rodinou.
Další potřebuje především ticho.
Neexistuje jediný správný způsob, jak prožít poslední dny.
Existuje však něco, co může mít hodnotu téměř vždy: respekt, laskavost a péče zaměřená na konkrétního člověka.
A co vy? Myslíte si, že se v rodinách o posledních dnech života mluví dostatečně otevřeně? Pomohlo by podle vás lidem, kdyby předem věděli, jaké přirozené změny se mohou u jejich blízkých objevit? Podělte se o svůj názor nebo citlivou zkušenost v komentářích.
