Jaké chování by nás mělo ve vztazích přimět ke zvýšené pozornosti?
Psychologie nenabízí jednoduchý test, který by odhalil člověka s údajně temnou duší. Existují však určité vzorce chování, které mohou být ve vztazích problematické a zaslouží si pozornost.
Prvním varovným signálem může být opakované překračování osobních hranic. Pokud někdo dlouhodobě nerespektuje vaše odmítnutí, zlehčuje vaše pocity nebo vás tlačí do rozhodnutí, která nechcete udělat, nejde o něco, co byste museli přehlížet.
Dalším důvodem ke zpozornění může být výrazný rozpor mezi slovy a činy. Člověk vám například opakovaně slibuje změnu, ale jeho chování zůstává stejné.
Pozornost si zaslouží také situace, kdy někdo soustavně odmítá přijmout odpovědnost za vlastní jednání. Místo omluvy hledá výmluvy, zpochybňuje zkušenosti ostatních nebo přenáší vinu na své okolí.
Problematičtější bývá i opakované ponižování, zastrašování nebo snaha izolovat partnera od blízkých lidí.
Důležité je ovšem rozlišovat mezi jednorázovým selháním a dlouhodobým vzorcem chování. Každý někdy reaguje podrážděně, udělá chybu nebo řekne něco, čeho později lituje.
Samotná nepříjemná reakce nevypovídá o celkové osobnosti člověka. Podstatnější je, zda se určité chování opakuje, jaké má důsledky a zda je dotyčný ochoten převzít za něj odpovědnost.
Proč nás dokáže příjemná tvář tak snadno oklamat?
Významnou roli při posuzování ostatních hraje první dojem.
Americká psychologická asociace (APA) upozorňuje, že první hodnocení člověka vzniká velmi rychle a může přetrvávat i v situacích, kdy později získáme informace, které mu odporují.
Pokud nás tedy někdo při prvním setkání okouzlí svým vystupováním, můžeme mít tendenci jeho další jednání vnímat příznivěji.
Platí to ovšem i opačně. Člověk, který působí odměřeně, nervózně nebo uzavřeně, nemusí být vůbec nepříjemný či nedůvěryhodný.
Psycholog Nicholas Rule z Torontské univerzity v rozhovoru pro APA vysvětluje, že přesnost našich rychlých úsudků se výrazně liší podle toho, jakou vlastnost se pokoušíme odhadnout a kolik informací máme k dispozici.
Z toho vyplývá důležitá skutečnost: samotný výraz obličeje, způsob oblékání nebo zdvořilé vystupování nejsou dostatečným podkladem pro hodnocení charakteru.
Temné démony v sobě nemusí skrývat zlý člověk
Výraz „vnitřní démoni“ se v běžné řeči používá pro nepříjemné vzpomínky, obavy, nezpracované emoce nebo osobní konflikty. Nejde o odbornou psychologickou diagnózu.
Člověk, který zápasí s intenzivním smutkem, hněvem nebo úzkostí, proto nemusí být nebezpečný ani špatný. Naopak může být velmi citlivý a ohleduplný k ostatním.
Freudovy teorie otevřely důležité otázky o lidském nevědomí a psychických obranných mechanismech. Současná psychologie však řadu jeho původních představ přehodnotila a ne všechny jsou podloženy dnešními vědeckými poznatky.
Ani Freud tedy neobjevil jednoduchý způsob, jak podle několika znaků poznat skutečnou povahu člověka.
Pokud nás někdo znepokojuje svým chováním, užitečnější než hledat údajné skryté démony je věnovat pozornost konkrétním činům. Jak se k nám dotyčný chová, když s ním nesouhlasíme? Respektuje naše hranice? Dokáže přiznat chybu? A cítíme se v jeho přítomnosti bezpečně?
Právě odpovědi na podobné otázky mohou být pro naše vztahy důležitější než jakákoliv tajemná charakteristika osobnosti.
Navenek dokonalý člověk totiž nemusí skrývat nic nebezpečného. A ten, kdo své slabosti otevřeně přiznává, nemusí být slabý. Někdy může být právě schopnost přijmout vlastní nedokonalost jedním z projevů osobní vyzrálosti.
