Na první pohled působí mile, ochotně a dokonale vyrovnaně. Přesto může ve svém nitru prožívat něco úplně jiného. Slavný psychoanalytik Sigmund Freud se zabýval tím, proč lidé potlačují nepříjemné emoce, skrývají svá skutečná přání a někdy si ani sami neuvědomují, co ovlivňuje jejich chování. Jeho myšlenky dodnes vzbuzují zájem. Mohou nám ale skutečně pomoci rozpoznat člověka, který za příjemnou tváří skrývá svou temnější stránku?
Říká se, že člověka poznáme podle jeho činů, nikoliv podle slov. Přesto se v každodenním životě často spoléháme především na první dojem. Stačí příjemný úsměv, zdvořilé vystupování nebo několik milých vět a můžeme získat pocit, že máme před sebou důvěryhodného člověka.
Jenže lidská psychika je mnohem složitější. Každý z nás prožívá emoce, které ne vždy dává najevo. Může jít o vztek, závist, strach, nejistotu nebo pocity křivdy. Některé z nich dokážeme pojmenovat, jiné si připouštíme jen obtížně.
Právě podobnými vnitřními konflikty se zabýval rakouský neurolog a zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856–1939).
Na internetu se objevuje myšlenka připisovaná Freudovi, podle níž mohou lidé působící navenek dokonale skrývat největší vnitřní démony. Její přesné autorství však není spolehlivě doloženo. Jako metafora přesto připomíná jeden ze základních motivů psychoanalýzy: naše vědomé chování nemusí vždy odrážet všechny pocity a motivy, které v sobě máme.
Freud věřil, že člověk před sebou dokáže skrývat i vlastní pocity
Jedním z nejznámějších Freudových konceptů je nevědomí. Podle jeho teorie mohou být některé myšlenky, přání a konflikty mimo naše vědomé uvědomování, a přesto se podílet na našem prožívání.
Freud se zabýval také takzvaným vytěsněním. Tím označoval psychický mechanismus, při kterém jsou nepřijatelné nebo ohrožující obsahy vytlačovány z vědomí.
Jak připomíná americká Kongresová knihovna ve své expozici věnované Freudovu životu a dílu, právě vytěsnění považoval za jeden ze základních kamenů psychoanalýzy.
Představme si člověka, který se snaží za každou cenu působit klidně a přátelsky. Ve skutečnosti může prožívat dlouhodobé napětí nebo nespokojenost, které nedokáže otevřeně vyjádřit.
Jiný člověk může velmi obtížně přijímat vlastní chyby, a proto hledá příčinu každého problému výhradně u ostatních.
Takové chování samozřejmě neznamená, že má někdo zlý charakter. Může však ukazovat, jak složité je někdy vyrovnávat se s nepříjemnými emocemi.
Když druhým vyčítáme to, s čím sami bojujeme
Dalším známým psychologickým pojmem spojeným s psychoanalytickou tradicí je projekce.
Jde o obranný mechanismus, při němž člověk může připisovat druhým vlastní nežádoucí pocity, myšlenky nebo vlastnosti.
Příkladem může být někdo, kdo se obtížně vyrovnává se svou vlastní závistí, ale opakovaně obviňuje ostatní, že mu úspěch nepřejí.
Podobně může člověk, který má problém s důvěrou, podezírat své okolí z neupřímnosti, aniž by pro to měl dostatečné důkazy.
Projekce však není spolehlivým vysvětlením každého obvinění nebo konfliktu. To, že nám někdo něco vyčítá, automaticky neznamená, že stejnou vlastnost sám má.
Obranné mechanismy navíc nejsou výsadou problematických osobností. Podle odborného přehledu publikovaného v databázi americké Národní lékařské knihovny slouží tyto psychické procesy ke zvládání vnitřního napětí a mohou se v různých podobách objevovat u mnoha lidí.
