Tělesné tresty ve školách byly v minulém režimu spíše pravidlem než výjimkou. Tento jev dokazují svědectví padesátníků a starších, kteří zažili školní docházku v době komunistického režimu. Výpovědi těchto lidí nám poskytují hluboký vhled do tehdejších výchovných metod, které by dnes byly považovány za nepřijatelné.
Historické pozadí tělesných trestů ve školách
V období komunistického režimu bylo školství ovlivněno ideologií, která kladla důraz na disciplínu a poslušnost. Tělesné tresty byly vnímány jako efektivní prostředek k udržení kázně ve třídách. Výchovné metody byly často tvrdé a nemilosrdné, což odráželo celkový přístup společnosti k autoritě a disciplíně.
Svědectví Vladimíra Kováře
Vladimír Kovář, historik a bývalý učitel, vzpomíná na své zážitky z Základní školy v Chrjukinově ulici v Ostravě. Jedním z nejvýraznějších trestů byla metoda nazývaná „točo papučo“.
Vladimír Kovář a jeho zkušenosti
Kovář popisuje, jak učitelka používala cvičební obuv, tzv. jarmilku, k trestání žáků. Tresty byly zaměřeny především na kázeňské prohřešky a zahrnovaly bití po různých částech těla. Kovář vzpomíná, jak bolestivé byly údery gumovou botou a jak se při tom učitelka posměšně smála a křičela „točo papučo“.
Pokračujte ve čtení na druhé straně.
Druhou stranu si otevřete níže
(Pokračování otevřete níže)
