Hádky mezi rodiči a dětmi jsou běžnou součástí rodinného života a jedna věta pronesená ve vzteku sama o sobě vztah nezničí. Problém nastává ve chvíli, kdy se urážky, ponižování nebo odmítání stávají běžným způsobem komunikace. Odborníci proto zdůrazňují vzájemný respekt – a ten platí jak směrem od rodičů k dětem, tak od dětí k rodičům.
Někdy stačí několik vteřin a člověk řekne něco, čeho později lituje.
Nejčastěji právě lidem, kteří jsou mu nejbližší.
Vztah mezi matkou a dítětem může být velmi pevný, ale zároveň bývá zatížen očekáváními, starými křivdami nebo rozdílnými představami o tom, jak často se vídat, jak si pomáhat nebo kde už začíná přílišné zasahování do soukromí.
Následující věty proto nejsou „zakázaná slova“, po kterých je vztah automaticky zničený. Pokud se ale opakují a jejich cílem je druhého ponížit, vyvolat pocit viny nebo ho od sebe odstrčit, mohou vztah vážně poškodit.
NZIP upozorňuje, že při řešení konfliktu je lepší mluvit o konkrétním problému než útočit na charakter druhého. Urážky a nadávky podle něj prakticky zavírají cestu k rozumnému řešení sporu.
1. „Nikdy jsi pro mě nic neudělala“
Jen málokterá věta dokáže znehodnotit roky společného života tak rychle.
Ve vypjaté chvíli může dítě skutečně cítit, že mu rodič v určité situaci nepomohl nebo ho zklamal. Problém je absolutní slovo „nikdy“.
Podobné formulace převádějí konkrétní konflikt na soud nad celým člověkem.
NZIP právě před slovy „vždycky“ a „nikdy“ při hádkách varuje. Druhá strana může získat pocit, že veškeré její dosavadní úsilí bylo bezcenné a že nemá smysl snažit se dál.
Mnohem přesnější je například říct: „Mrzelo mě, že jsi mě tehdy nepodpořila.“
2. „Do mého života ti vůbec nic není“
U dospívajících i dospělých dětí je potřeba respektovat rostoucí samostatnost.
Rodičovská linka doporučuje rodičům dávat dospívajícím prostor, naslouchat bez okamžitého odsuzování a místo neustálých příkazů více diskutovat.
To ale neznamená, že zdravou hranici je nutné nastavovat ponižující větou.
Dospělé dítě má plné právo říct:
„Tohle rozhodnutí chci udělat sám.“
Stejně jasné sdělení lze vyslovit bez toho, aby druhému člověk dával najevo, že pro něj nemá žádnou hodnotu.
3. „Jsi mi jen na obtíž“
Taková věta může zasáhnout zvlášť silně u starších rodičů.
S věkem se role v rodině často mění. Člověk, který se dlouhá léta staral o děti, může najednou sám potřebovat pomoc s dopravou, nákupem, lékařem nebo technologiemi.
To může být náročné pro obě strany.
NZIP zdůrazňuje, že soužití různých generací přirozeně přináší konflikty a že je vhodné je řešit otevřenou debatou dříve, než přerostou v dlouhodobý problém.
Je legitimní říct, že člověk něco nezvládá nebo potřebuje pomoc sourozenců. Označit vlastní matku za „přítěž“ už ale problém neřeší.
Pokračování na další straně
