Řeholníci mohou pracovat jako učitelé, zdravotníci nebo duchovní a za svou činnost pobírat mzdu. Na rozdíl od běžných zaměstnanců ale často nemohou s vydělanými penězi volně nakládat. Jejich příjmy zpravidla slouží celé komunitě, která se naopak stará o jejich každodenní potřeby. Jak tento systém funguje, ukazuje i konkrétní příklad z českého kláštera.
Ráno vstane, věnuje čas modlitbě a poté odejde do práce. Během dne může učit, pomáhat nemocným nebo vykonávat jinou profesi. Večer se vrátí do svého řeholního společenství.
Tak může vypadat běžný den některých českých řeholníků.
Představa, že všichni mniši tráví celý život pouze za zdmi kláštera a nemají žádný kontakt s běžným pracovním prostředím, totiž neodpovídá skutečnosti.
Řeholníci mohou mít zaměstnání, dostávat mzdu a používat moderní technologie. Přesto se jejich vztah k penězům od běžného zaměstnance výrazně liší.
Největší překvapení přichází ve chvíli, kdy se podíváme na to, komu vydělané peníze vlastně náleží.
Mnich není totéž co kněz
Nejdříve je potřeba vysvětlit rozdíl mezi dvěma pojmy, které lidé často zaměňují.
Kněz je člověk, který přijal kněžské svěcení. Řeholník je členem řeholního společenství a jeho život se řídí pravidly konkrétního řádu či kongregace.
Někteří řeholníci jsou zároveň kněží, jiní nikoli. Stejně tak existují kněží, kteří nejsou členy žádného řeholního společenství.
Česká biskupská konference uvádí, že řeholní život je charakteristický komunitním způsobem života a třemi sliby: chudoby, čistoty a poslušnosti.
Jednotlivé řehole přitom vykonávají rozmanité činnosti. Působí ve školství, zdravotnictví, sociálních službách, charitě nebo duchovní správě.
Některé komunity se věnují především modlitbě a rozjímání, jiné mají výrazně činný charakter.
Výplatu dostat může. Peníze ale zpravidla náleží komunitě
Právě slib chudoby je při otázce příjmů zásadní.
Neznamená automaticky, že řeholník nesmí používat peníze, vlastnit telefon nebo cestovat automobilem.
Omezuje však jeho vztah k osobnímu majetku a způsob, jakým s ním může nakládat.
Podrobně tuto otázku řeší také Kodex kanonického práva.
Jeho kánon 668 stanovuje, že to, co řeholník získává vlastní činností nebo v souvislosti se svým řeholním institutem, získává ve prospěch tohoto institutu.
Obdobné pravidlo se vztahuje také na pravidelné příjmy, podpory nebo pojistná plnění, pokud vlastní předpisy konkrétního společenství neurčují jinak.
Zjednodušeně řečeno: řeholník může pracovat a pobírat mzdu, ale nemusí mít možnost vydělané peníze utrácet podle vlastního uvážení.
Konkrétní pravidla se mezi jednotlivými komunitami liší.
Pokračování na další straně
