Dětství za socialismu mělo vlastní pravidla: Céčka, skákání přes gumu a návraty domů až za tmy

Dnešní děti mají na dosah téměř neomezené množství zábavy. Mobilní telefony, herní konzole, sociální sítě a streamovací služby dokážou vyplnit prakticky každou volnou chvíli. Dětství v Československu před rokem 1989 však vypadalo výrazně jinak. Nabídka byla menší, ale právě proto si děti často musely program vytvořit samy.

Pro mnoho pamětníků bylo typické, že po škole odložili aktovku, splnili své povinnosti a vyběhli ven. Před domem už zpravidla čekali kamarádi ze stejné ulice nebo sídliště. Nebylo nutné se dlouze domlouvat telefonem. Stačilo zazvonit u dveří, zakřičet pod oknem nebo se jednoduše sejít na obvyklém místě.

Z dnešního pohledu působí tehdejší dětství v mnoha ohledech svobodněji. Děti trávily velkou část dne venku, samy si určovaly pravidla her a učily se řešit drobné spory bez neustálé pomoci dospělých.

Nejdříve povinnosti, potom zábava

Volný čas nebyl samozřejmostí okamžitě po návratu ze školy. Děti běžně pomáhaly s domácností podle věku i prostředí, ve kterém rodina žila. Na venkově mohly krmit zvířata, pracovat na zahradě nebo přinášet dřevo. Ve městech pomáhaly s nákupy, vynášely odpadky, uklízely nebo dohlížely na mladší sourozence.

Domácnosti navíc neměly stejné technické vybavení jako dnes. Řada prací trvala déle a vyžadovala větší zapojení celé rodiny. Děti tak od útlého věku získávaly zkušenost, že chod domácnosti není pouze záležitostí rodičů.

Jakmile však byly úkoly hotové, začínala část dne, na kterou se mnozí pamětníci dodnes dívají s největší nostalgií.

Kuličky, panák a skákání přes gumu

K dobré zábavě nebylo potřeba drahé vybavení. Stačilo několik skleněných kuliček, kus křídy, švihadlo nebo obyčejná guma. Chodníky a dvory se měnily v hřiště, závodní dráhy i území pro nejrůznější dětská dobrodružství.

Chlapci i dívky hráli kuličky, na schovávanou, na honěnou, vybíjenou nebo hry s míčem. Oblíbený byl panák nakreslený křídou na asfaltu. Dívky často skákaly přes gumu a postupně zvyšovaly její výšku od kotníků až po pas.

V různých regionech se názvy i pravidla her lišily. Někde děti hrály na vodníka, jinde na krvavé koleno, slepou bábu nebo čáp ztratil čepičku. V osmdesátých letech se velkým fenoménem stalo sbírání a vyměňování barevných plastových céček.

Hračky nebyly vždy dostupné v takovém množství jako dnes, a tak děti využívaly fantazii. Kus dřeva se mohl změnit v meč, lavička v loď a nevyužitý kout mezi domy v tajnou základnu.

Pokračování na další straně

Doporučené