Venku bez neustálého dozoru
Dospělí zpravidla nevěděli o každém kroku svých potomků. Děti měly určené území, kam směly chodit, a čas, kdy se měly vrátit. Zbytek si organizovaly samy.
Takové prostředí podporovalo samostatnost, přirozený pohyb a schopnost vycházet s vrstevníky. Hádky samozřejmě vznikaly i tehdy. Děti se však často musely samy dohodnout, kdo bude chytat, komu patří kulička nebo zda někdo při hře nepodváděl.
To neznamená, že tehdejší dětství bylo bez problémů nebo že každý prožíval stejné chvíle. Mnozí lidé však vzpomínají na pocit volnosti, který dnes kvůli dopravě, bezpečnostním obavám a digitálním technologiím nebývá tak samozřejmý.
Večer patřil rodině, rozhlasu a televizi
Televizní vysílání nebylo dostupné nepřetržitě a děti si nemohly pustit libovolný pořad ve chvíli, kdy se jim zachtělo. Večerníček se pravidelně vysílá od ledna 1965 a pro několik generací se stal jasným signálem, že se den blíží ke konci.
Významnou součástí domácností byl také rozhlas. V šedesátých letech byl rozšířený rozhlas po drátě, jednoduchý přijímač s jedním vysílaným programem. K oblíbeným pořadům pro děti patřila pohádka na dobrou noc Hajaja, která se postupně stala součástí české rozhlasové tradice.
Večery se trávily také nad knihami, vyprávěním nebo společenskými hrami. Oblíbené bylo Člověče, nezlob se!, karty, žolíky či kanasta. Rodina tak častěji seděla u jednoho stolu a sdílela společnou činnost místo toho, aby každý sledoval vlastní obrazovku.
Neděle měla pomalejší rytmus
Nedělní program často začínal společným obědem. Následovala návštěva příbuzných, výlet, procházka městem nebo cesta do přírody. Děti nemusely být z rodinných procházek vždy nadšené, ale šlo o pravidelný rituál, který udržoval rodinu pohromadě.
Oblíbené bylo také kino. Československá kinematografie šedesátých let přinesla řadu výrazných filmů a návštěva projekce představovala společenskou událost, nikoli běžnou kulisu dostupnou několika kliknutími.
Dětství před rokem 1989 nebylo automaticky lepší ve všech ohledech. Mělo však vlastnosti, které dnes mnoha lidem chybějí: více přirozeného pohybu, méně obrazovek, každodenní kontakt s kamarády a schopnost zabavit se i bez neustálého přísunu nových podnětů.
Možná právě proto se na kuličky, skákání přes gumu a dlouhá odpoledne před domem vzpomíná s takovou nostalgií. Nešlo jen o samotné hry. Šlo především o pocit, že celé okolí bylo jedním velkým hřištěm a domů se spěchalo teprve ve chvíli, kdy se začalo stmívat.
zdroj fotografii: Facebook.com
