Příběhy dětí, které mluví o místech, lidech nebo událostech, jež by podle všeho neměly znát, patří mezi nejzáhadnější témata, o kterých se v magazínech čas od času píše. Někteří v nich vidí důkaz něčeho, co přesahuje běžné chápání života. Jiní mluví o dětské fantazii, náhodách nebo vzpomínkách poskládaných z útržků rozhovorů, televize a okolního světa. Ať už se člověk přiklání k jakémukoli vysvětlení, případ malého Camerona ze Skotska dodnes budí pozornost.
Cameron žil se svou rodinou v Glasgow. Na první pohled byl obyčejným chlapcem, který měl běžné dětské zájmy, svou maminku, domov a každodenní radosti. Jenže od chvíle, kdy začal mluvit, se u něj podle vyprávění rodiny objevovalo něco zvláštního. Opakovaně se zmiňoval o jiném domově, jiné rodině a místě, které se mělo nacházet daleko od města, ve kterém vyrůstal.
Nemluvil o tom jako o pohádce. Podle své matky se k těmto vzpomínkám vracel znovu a znovu. Tvrdil, že kdysi žil na ostrově Barra, vzdáleném skotském ostrově v souostroví Vnější Hebridy. Popisoval bílý dům u moře, pláž, sourozence, psa a rodinu jménem Robertsonovi. Pro malé dítě z Glasgow to znělo až překvapivě konkrétně.
Nejvíce znepokojivé na celém příběhu nebylo jen to, co Cameron říkal, ale také způsob, jakým o tom mluvil. Podle rodiny nepůsobil jako dítě, které si zrovna vymýšlí novou hru. Měl být přesvědčený, smutný a někdy i naléhavý. Opakoval, že se mu po jeho „druhém domově“ stýská a že by se tam chtěl vrátit.
Mluvil o bílém domě, který měl stát poblíž pláže. Vzpomínal na hraní se sourozenci, na psa a na prostředí, které popisoval s neobvyklou jistotou. Zmiňoval také letadla, která přistávala na písku. Právě to je jeden z detailů, který později zaujal mnoho lidí, protože ostrov Barra je známý svým neobvyklým letištěm, kde letadla skutečně přistávají na pláži při odlivu.
Jeho matka se podle dostupných popisů snažila zpočátku celou věc brát opatrně. U dětí není neobvyklé, že si vytvářejí silné imaginární světy. Jenže Cameron se ke svému vyprávění vracel dlouhodobě a podle rodiny držel stále podobnou verzi příběhu. Nešlo o jednorázovou poznámku, která by za pár dní zmizela.
Postupně se do případu zapojil i Jim B. Tucker, americký psychiatr z University of Virginia, který se dlouhodobě věnoval výzkumu případů dětí, které tvrdily, že si pamatují předchozí život. Nešlo o běžné téma klasické medicíny, ale o oblast na hranici psychologie, paměti a nevyjasněných lidských zkušeností. Právě proto je dobré k podobným příběhům přistupovat se zvědavostí, ale i s opatrností.
Rodina se nakonec rozhodla na ostrov Barra skutečně vydat. Pro Camerona to měla být cesta na místo, o kterém tolikrát mluvil. Podle popisů případu chlapec po příletu reagoval silně, zvlášť ve chvíli, kdy se dostal do prostředí, které mu mělo připomínat jeho údajné vzpomínky.
Pátrání po bílém domě však nebylo jednoduché. Ne všechno do sebe zapadalo tak hladce, jak by si milovníci záhad možná přáli. Některé detaily vypadaly pozoruhodně. Objevila se spojitost se jménem Robertson a s domem na ostrově. Mluvilo se také o fotografiích a o prvcích, které Cameron popisoval už před cestou. Jenže jiné části příběhu zůstaly nejasné nebo se nepotvrdily.
