Stačí jeden pohled na starý obchod a mnoha lidem se okamžitě vybaví dětství, vůně pečiva, cinknutí dveří, prodavačka za pultem a regály plné sklenic, plechovek a krabic. Nebyl to supermarket, nebyly tam samoobslužné pokladny, věrnostní aplikace ani desítky druhů jogurtů. Přesto si na tu atmosféru spousta lidí pamatuje velmi živě. Staré obchody měly zvláštní kouzlo. Ne proto, že by v nich bylo všechno dokonalé. Často naopak nebylo. Výběr býval omezený, na některé zboží se čekalo a člověk ne vždy odešel s tím, pro co původně přišel. Jenže právě tyto prodejny měly něco, co z dnešních velkých obchodních center téměř zmizelo – osobní kontakt, pomalejší tempo a pocit, že se tam lidé opravdu potkávali.
Dříve se do obchodu nechodilo jen nakoupit. Chodilo se tam také pro novinky z okolí. Prodavačka znala stálé zákazníky jménem, věděla, kdo si bere který chleba, kdo kupuje šunku pro děti a kdo se vždycky ptá, jestli už přišly banány nebo mandarinky. Nákup nebyl anonymní záležitostí. Byl to malý každodenní rituál. Kdo si pamatuje pultové prodejny, tomu se možná vybaví typická váha, za kterou stála prodavačka v bílém plášti. Salám se krájel přímo před zákazníkem, sýry byly za sklem, rohlíky se dávaly do papírových sáčků a na pultě ležela pokladna, která měla úplně jiný zvuk než dnešní skenery. Všechno působilo pomaleji, ale možná právě proto si lidé ty chvíle tolik pamatují.
V regálech stály sklenice se zavařeninami, kompoty, hořčicí, okurkami nebo marmeládou. Lahve byly vyskládané v řadách, konzervy tvořily celé stěny a někde u pokladny bývaly bonbony, žvýkačky nebo oplatky, po kterých děti nenápadně pokukovaly. Výloha často nebyla nijak dokonalá, ale měla svůj styl. Všechno působilo obyčejně, a právě proto dnes tak nostalgicky. Pro děti byl takový obchod malým světem dobrodružství. Stály u pultu, držely se mámy za ruku a doufaly, že dostanou něco sladkého. Někdy stačila jedna žvýkačka, lízátko nebo sušenka a den byl hned lepší. Dětská radost nebyla založená na obrovském výběru, ale na malém překvapení, které se podařilo vyprosit.
Dospělí si zase vybaví úplně jiné věci. Fronty, čekání, shánění zboží a věčné otázky: „Dostali něco?“ nebo „Ještě máte?“ Některé potraviny byly běžné, jiné se objevily jen občas. Když se něco podařilo sehnat, mělo to zvláštní hodnotu. Lidé si radili, předávali si tipy a někdy si zboží nechávali stranou. Dnes máme obchody plné všeho. Regály jsou přeplněné, zboží je dostupné téměř kdykoliv a člověk může vybírat z desítek značek. Přesto se při pohledu na starý krám mnohým zasteskne. Ne nutně po době samotné, ale po pocitu, který s ní mají spojený. Po dětství, po rodičích, po babičce, která posílala pro chleba, nebo po sobotním nákupu, kdy se domů nesla síťovka plná věcí.
