Dětské oddělení bylo zahaleno tichem, které rušilo jen monotónní tikání hodin. Pětiletý Ethan, vyčerpaný a bledý, ležel na posteli, zatímco ho rodiče mlčky pozorovali. Lékaři měli jasno – nadcházející operace byla jeho poslední šancí.
Když mu sestra upravovala polštář, Ethan ji překvapil tichým zašeptáním: „Může Max přijít?“ Zmatená sestra se zeptala: „Kdo je Max?“ „Můj pes,“ odpověděl chlapec. „Chybí mi… Možná ho už nikdy neuvidím.“ I přes přísná nemocniční pravidla podlehla sestra zoufalství chlapce. O několik minut později nenápadně vytočila číslo.
O hodinu později se dveře otevřely a chodbou proběhl zlatý retrívr Max, věrný pes, který skočil na postel a přitulil se ke svému malému kamarádovi. Ethan se poprvé po týdnech boje s nemocí usmál. Ten úsměv naplnil místnost teplem.
Idylka ale netrvala dlouho. Max náhle ztuhl, srst se mu zježila a z hrdla se mu vydralo hluboké zavrčení. Podíval se přímo na Dr. Harrise, hlavního chirurga, který měl na starosti Ethanovu operaci. O vteřinu později seskočil z postele a rozběhl se k němu. Psí instinkt proměnil místnost v chaos.
„Odveďte toho psa!“ křičel Harris s bledou tváří. Tři zaměstnanci ho museli zadržet, ale Max nepřestával vrčet. Jeho pohled se ani na okamžik neoddělil od doktorova, jako by varoval všechny kolem sebe.
V tu chvíli se anesteziolog zastavil a podíval se na Maxe. Pak se podíval na svého kolegu a najednou zakřičel: „Zastavte všechno!“ Zatahal Harrise za rukáv a ukázal na jeho ruce. Pak si toho všimli i ostatní – doktor se potil, třásly se mu ruce a na bílém plášti se mu mihla krevní skvrna. Nebyla to Ethanova krev.
Vrchní sestra se ho pevně zeptala: „Pane doktore, kde jste byl, než jste sem přišel?“ Harris vykoktal: „Nikde.“ Max se stále snažil vytrhnout a jeho pohled se nehnul. Po rychlé kontrole se zjistilo, že Harris pracuje už více než 14 hodin bez přestávky, má disciplinární zprávy za předchozí chyby a – co je nejhorší – je pod vlivem sedativ. Nebyl schopen stát na operačním stole.
Pokračování na další straně
