Dnešní děti si jen stěží dokážou představit svět bez chytrých telefonů, tabletů a herních konzolí. My jsme ale vyrůstali v době, kdy byla největším pokladem hrst barevných plastových výlisků, plechová stavebnice nebo malý plyšák dovezený z Tuzexu. Pojďte s námi nasednout do stroje času a zavzpomínat na legendární hračky z dob socialismu, které formovaly celé generace a dodnes v nás vyvolávají obrovskou vlnu nostalgie.
Šílenství zvané Céčka a hraní čáry
Původně to měly být jen obyčejné plastové dílky určené k zavěšování závěsů, ale osud a dětská fantazie tomu chtěly jinak. Z barevných Céček se stal naprostý fenomén a nejcennější platidlo školních chodeb. Kdo neměl kolem krku nebo na poutku od kalhot spojený dlouhý řetěz, ten zkrátka nebyl „in“. O přestávkách se navíc masově hrála takzvaná čára – házení Céček k předem nakreslené linii na zemi. Komu se podařilo hodit nejblíže, ten bral úplně všechno.
Plastový hrdina jménem Igráček
Zatímco na Západě děti obdivovaly figurky od Lega nebo Playmobilu, u nás jednoznačně kraloval domácí Igráček. Tato malá, asi osm centimetrů vysoká plastová postavička s typickým širokým úsměvem dokázala zastat jakékoliv myslitelné povolání.
- Zkraje se prodával jako zedník s malou zednickou lžící a cihlou.
- Brzy přibyl kuchař, kominík, lékařka nebo třeba příslušník Veřejné bezpečnosti (VB) s plácačkou.
Kouzlo tohoto panáčka spočívalo v naprosté jednoduchosti – postavičce stačilo nacvaknout jinou čepici, dát jí do ruky správný nástroj a hra na dospělácký svět mohla ihned začít.
Merkur: Stavebnice pro budoucí inženýry
Těžké plechové krabice, hromada děrovaných kovových pásků, koleček a doslova stovky miniaturních šroubků s matičkami. Česká stavebnice Merkur byla nadčasovým klenotem každého klučičího (a často i holčičího) pokoje. Práce s ní sice vyžadovala obrovskou trpělivost a zručnost s malým šroubovákem, ale pocit hrdosti, když se podařilo sestavit funkční jeřáb, náklaďák nebo kolotoč, byl zkrátka k nezaplacení. Merkur prokazatelně rozvíjel technické myšlení a vychoval nejednoho budoucího inženýra.
Nezničitelná oranžová Tatrovka na písek
Existovalo snad vůbec pískoviště, na kterém by chyběla? Obrovský plastový model legendárního náklaďáku Tatra 148 s typickou oranžovou barvou a širokou vyklápěcí korbou byl naprostým snem všech dětí. Nešlo totiž o žádný křehký model určený jen na výstavu. Tahle Tatrovka vydržela naprosto všechno! Dala se naložit obřím kopcem mokrého písku, nebo si na ni mohlo klidně sednout samotné dítě a nechat se rodiči tahat za provázek na procházce po betonovém sídlišti.
Podpultový Mončičák jako symbol luxusu
Když přišla řeč na plyšáky, existoval jeden absolutní a nezpochybnitelný vládce – Mončičák. Roztomilá opička s měkkým chlupatým tělíčkem, plastovým obličejem a malým dudlíkem, který se jí dal strčit přímo do pusy, způsobila v tehdejším Československu doslova hysterii. Získat pravý originál ale nebylo vůbec snadné. Kdo ho pro své děti chtěl, musel mít buď dobré známé pod pultem, vystát nekonečnou frontu v Tuzexu a zaplatit tvrdou měnou (bony), nebo si ho nechat potají přivézt ze zahraničí.
Místo displejů skákání gumy a odřená kolena
Tou vůbec nejlepší „hračkou“ tehdejší doby ale stejně byla samotná ulice a parta kamarádů z okolních domů. Děti nepotřebovaly drahé moderní vybavení, aby se zabavily na celé odpoledne až do tmy (nebo do chvíle, kdy máma z okna paneláku zavolala, že je večeře). Holkám stačilo svázat pár metrů kloboukové gumy, kterou vzaly mamince ze šití, a mohly skákat složité propletené sestavy. Kluci s kapesním nožíkem zvaným „rybička“ hráli na trávníku území, vybíjenou, schovávanou nebo „krvavé koleno“. Věčně rozedřené tepláky a špína na tvářích byly tím nejlepším důkazem skvěle prožitého dne.
