Pořád se mi vracel jeden sen…
Dala jsem si ji pod bundu. Milena asi nečekala, že to udělám, takže byla překvapená. Mně z toho nebylo zrovna nejlepší, měla jsem s tím morální problém. Doma jsem svíčku zapálila, což byla součást úkolu. Od toho večera se mi zdál pořád stejný sen. Byla jsem na tom hřbitově a odnášela z něj urnu. Procházela jsem uličkami mezi hroby, když jsem přišla k jednomu, u kterého jsem se zastavila. Zezadu na mě sáhla bílá vrásčitá ruka. Můj pohled sešel na náhrobní kámen. Bylo na něm mé jméno. Podle všeho ta urna, kterou jsem v tom snu držela, byla moje vlastní. Sen se mi zdál každou noc.
Přicházela jsem pomalu, ale jistě o rozum…
Tak jsem tím byla ovlivněna, že jsem se rozhodla zajít na hřbitov. Ujistit se, že tam žádný hrob s mým jménem není. Jaký šok mě čekal, když jsem ho tam našla. Dokonce na stejném místě, jako říkal můj sen. Propukla jsem do pláče. Nechápala jsem, co se to děje, a hlavně proč. Pak jsem si vzpomněla na tu svíčku, kterou jsem ukradla.
Mohlo mě to stát život Došlo mi, že sen se mi zdá od té doby. Běžela jsem domů pro svíčku a vrátila ji tam, kam patřila. V noci se mi zdál sen o tom, jak ke mně přišla stařenka. ,,Příště už nic takového nedělej, nebo špatně skončíš,“ řekla mi. Když jsem se podívala na její ruce, spojila jsem si to s tím snem, ve kterém na mě sahala bílá vrásčitá ruka. Další den jsem šla znovu na hřbitov. U hrobu, kde jsem kradla, jsem požádala o odpuštění. Můj hrob už na místě nebyl. Celé si to dodnes nedokážu pořádně vysvětlit. Zda to byl celé jen blud, nebo jsem se vážně scvokla. Avšak znovu jsem se vrátila k myšlence, že hřbitov je místo, které musíme uctívat.
