Brad a Liz Sodenovi milovali pobyt venku. Společně s dětmi vyráželi do přírody, kempovali a užívali si místa vzdálená od městských chodníků. Jejich život však v srpnu 1999 zásadně změnila vážná automobilová nehoda. Liz utrpěla poranění páteře a od té doby používá invalidní vozík. Brad se s novou situací odmítl smířit způsobem, který by jeho manželku připravil o oblíbené rodinné aktivity. Rozhodl se proto postavit stroj, jenž jí vrátí přístup do přírody.
Brad Soden měl za sebou službu v americké armádě a zkušenosti dobrovolného hasiče i instalatéra. Nebyl však vystudovaným konstruktérem ani profesionálním inženýrem. Přesto se pustil do projektu, o jehož proveditelnosti mnozí lidé pochybovali.
Běžný vozík končil tam, kde začínala příroda
Po nehodě se rodina snažila pokračovat v co nejaktivnějším životě. Brzy se ale ukázalo, že standardní vozík má mimo zpevněné cesty výrazná omezení. Na měkkém písku, sněhu, blátě nebo kamenitém povrchu mohou úzká kola zapadnout a další cesta se stane velmi obtížnou či zcela nemožnou.
Pro Liz to znamenalo, že při některých rodinných výletech nemohla pokračovat společně s ostatními. Podle pozdějšího vyprávění rodiny přišel jeden z rozhodujících okamžiků během pobytu u chaty v přírodě. Nedaleko se objevilo stádo losů, ale Liz se za ním kvůli nezpevněnému terénu nedostala. Zůstala vzadu a situace ji rozplakala.
Brad tehdy naplno pochopil, že samotná bezbariérovost budov nestačí. Jeho žena potřebovala prostředek, který by jí umožnil dostat se také na místa bez asfaltu, ramp a upravených stezek. Nechtěl, aby při dalších rodinných zážitcích zůstávala stranou.
První pokusy nevyšly podle představ
Brad začal hledat způsob, jak spojit elektrický pohon, stabilní sedadlo a podvozek schopný překonávat náročný povrch. Zpočátku experimentoval například s upraveným terénním vozidlem či golfovým vozíkem. Tato řešení sice dokázala projet přírodou, byla ale hlučná a kvůli spalovacímu motoru se nehodila do řady kempů a chráněných oblastí.
Inspirací se nakonec staly pásy používané u tanků, buldozerů a dalších těžkých strojů. Pásový podvozek rozkládá hmotnost na větší plochu a na měkkém nebo nerovném povrchu nabízí lepší záběr než běžná kola.
Brad začal trávit dlouhé hodiny ve své garáži. Projekt nevznikl během několika týdnů, jak se někdy uvádí. Vývoj funkčního řešení mu zabral přibližně dva roky a zahrnoval mnoho neúspěšných pokusů, úprav i dalších testů. S technickou částí mu později pomohla také společnost NPC Robotics.
Zrodil se Tankchair
Výsledkem byl elektrický terénní vozík nazvaný Tankchair. Místo klasických kol dostal dva mohutné pásy, díky kterým se mohl pohybovat po kamenech, písku, sněhu, blátě i mělčí vodě. Elektrický pohon byl navíc tišší než dříve zkoušená vozidla a umožňoval využití na místech, kam hlučný stroj se spalovacím motorem nesměl.
Jedním z prvních významných výletů se stal Grand Canyon. Liz tam mohla vyrazit do terénu společně se svou rodinou, aniž by ji zastavil konec upravené cesty. Brad později vzpomínal, že výraz jejího nadšení pro něj představoval odměnu za veškerý čas strávený vývojem.
Tankchair ovšem nebyl lehčí náhradou běžného vozíku pro každodenní pohyb v interiéru. Šlo o robustní specializovaný stroj určený zejména do venkovního prostředí. Jeho předností nebyla nenápadnost, ale schopnost otevřít uživatelům místa, která pro ně byla s tradičním vozíkem obtížně dostupná.
