Podobných příkladů je celá řada. William Green, Steven Goldstein a Alex Moss, američtí lékaři, kteří se zabývali fenoménem smrti, analyzovali anamnézy tisíců pacientů, kteří náhle zemřeli. Údaje, které získali, ukázaly, že většina lidí svou smrt předvídá. Je pravda, že toto předvídání nemá podobu prorockých výroků nebo včasných příprav na pohřeb, ale zvláštního rozpoložení a často i touhy dát své záležitosti do pořádku. Mnoho lidí prožívá krátce před smrtí depresi, která může trvat týden až šest měsíců. Lékaři předpokládají, že tato zvláštní melancholie je způsobena hormonálními změnami v těle. A tvrdí, že psychologickou funkcí tohoto zdánlivě nevděčného zoufalství je připravit centrální nervový systém na nevyhnutelný odchod života. Tento názor je v souladu s názorem, který sdílí mnoho vědců, že smrt je pouze přechodem vědomí do jiné formy existence, energetické dimenze bytí. Proč by jinak tělo potřebovalo takovou „psychologickou přípravu“? Vždyť neslouží jen k učení.
V čem spočívá záhadná schopnost lidí předvídat smrt? Odpověď dává Tibetská kniha mrtvých. Podle východních názorů je člověk bytostí složenou ze dvou druhů hmoty: husté a jemné. Hustá hmota tvoří lidské tělo. Jemná hmota tvoří duchovní podstatu člověka, zejména jemné tělo, které je běžným okem neviditelné a je jako schránka duše. Smrt není nic jiného než oddělení těla duše od fyzického těla. Tělo duše má svou vlastní auru viditelnou jasnovidci. Podle vyzařování této aury lze určit zdravotní stav člověka. Diagnostika aury se již dlouho používá při psychickém léčení. Lidé s astrálním viděním mohou podle aury předpovědět smrt člověka.
Proč se však lidem dávají tak hrozivé předpovědi? Přikládá příroda těmto signálům nějaký význam? Existuje o tom zajímavá hypotéza. Vědci již dlouho znají skutečnost, která byla odhalena při laboratorním výzkumu. Buňky živých organismů před smrtí náhle vyzařují záření. Polský fyzik Janusz Slawinski vyslovil domněnku, že tento vlnový proud je v přírodě tak silný, že dokáže zachytit informace o životě umírajícího organismu, včetně uchování fragmentů vědomí a paměti. Není právě toto účelem posledního signálu umírající buňky?
Všechny duchovní nauky hovoří o pokračování života po smrti. Aura, která zaniká před smrtí, se nerozpouští, aniž by zanechala stopu v prostoru, jako je tomu u všech druhů vesmírné hmoty. Spolu s energetickým komplexem člověka (jemnohmotným tělem) přenáší do posmrtného života všechny informace o zemřelé bytosti, jinými slovy vědomí člověka. Umírá pouze fyzické tělo, zatímco vědomí existuje dál jako hmota energie. V okamžiku smrti dává radioaktivní záření živé tkáně zdánlivě jemnému tělu poslední impuls a posílá nesmrtelnou duši do obrovského vesmíru.
