Viděl svého zklamaného syna odcházet, aniž by udělal scénu nebo plakal, najednou se cítil hrozně, že mu zlomil srdce. Zavolal ho zpět. Společně zajeli do obchodu, nakoupili zásoby a společně postavili ptačí budku. Aby příběh nebyl příliš dlouhý (řekl): “Nepamatuji si, co vše jsme spolu dělali, je to už 40 let. Podíval se mi zpříma do očí a řekl: „Ale pořád máme tu ptačí budku.“ Z očí mu okamžitě vytryskly slzy. I když se svými dětmi trávím většinu času, ne vždy se jim plně věnuji. Rozptýlí mě moje každodenní práce, můj seznam úkolů a můj telefon.
Tento muž se pravděpodobně nikdy nedozví, jak moc mě donutil přemýšlet, pomohl mi stanovit priority a inspiroval mě, abych zpomalila a byl více přítomná, když jsem se svou rodinou. Bůh nám takové lidi staví do cesty. Až za vámi příště přijde cizí člověk a bude vám chtít něco říct, buďte otevření jeho sdělení. Může vám to změnit život!