Vina z nepřítomnosti: Slyší mě i z domova?
Mnoho lidí trápí výčitky, pokud na hřbitov nechodí dostatečně často. Mají pocit, že na své blízké zapomínají. Ale duše nezná lidský kalendář ani kilometry.
Duše nepotřebuje květiny, potřebuje vaši pozornost. Pro zesnulého má zapálená svíčka u fotografie na vašem nočním stolku stejnou váhu jako nejdražší věnec na hřbitově. Láska je telepatická. Každá myšlenka vyslaná s něhou dorazí k cíli okamžitě, ať jste kdekoli. Pokud je pro vás návštěva hřbitova příliš traumatizující, netrestejte se. Vaše srdce je tím pravým oltářem.
Skutečný účel „místa odpočinku“
Musíme si uvědomit důležitou věc: Hřbitov není pro mrtvé, je pro živé. Zesnulí jsou v míru, v jasu a v lásce. Oni nepotřebují, abychom u jejich hrobu plakali. To my potřebujeme místo, kde si můžeme legálně a v tichosti dovolit svůj smutek. Hřbitov je terapeutický prostor, kde můžeme rituálně „odložit“ svou bolest a odejít o něco lehčí.
Jak s nimi udržet spojení (Tipy pro vnitřní mír):
-
Nenuťte se do rituálů: Choďte na hřbitov jen tehdy, když cítíte volání, ne povinnost. Povinnost lásku dusí.
-
Mluvte s nimi: V duchu nebo polohlasem. Sdílejte své radosti i starosti. Pro duše je naše radost největším darem – posiluje je to na jejich vlastní cestě.
-
Všímejte si synchronicit: Pokud vám v rádiu hraje „jejich“ písnička ve chvíli, kdy na ně myslíte, přijměte to jako pozdrav.
-
Uvolněte vinu: Pokud jste na hřbitově nebyli roky, vězte, že se na vás nikdo nezlobí. Oni vidí do vašeho srdce a vědí, jak moc vám chybí.
Láska je jedinou silou, která dokáže projít zdí smrti. Smrtí vztah nekončí, pouze se mění jeho forma. Ať už stojíte u mramorového náhrobku, nebo se díváte na hvězdy z okna svého pokoje, vězte, že ti, které jste milovali, nejsou nikdy dál než na délku jediné upřímné myšlenky.
