Čas pro ni přestal existovat. Nevnímala nemocniční pokoj, hlasy kolem lůžka ani hodiny, během nichž její blízcí čekali na sebemenší změnu. Přesto později tvrdila, že právě během bezvědomí zažila okamžik, který si pamatovala s neobyčejnou ostrostí.
Uviděla svého zesnulého manžela.
Nevypadal nemocně ani unaveně, jak si ho pamatovala z posledního období jejich společného života. Stál před ní klidný a ona měla pocit, jako by jejich poslední rozloučení nikdy neproběhlo.
Pak jí řekl několik slov.
A právě ta měla rozhodnout o tom, že se k němu nevydala.
Nejdřív přišel zvláštní klid. Potom uviděla známou tvář
Ve svém prožitku neměla pocit, že leží v nemocnici. Bolest i strach byly pryč a kolem ní bylo zvláštní ticho.
Potom se před ní objevil člověk, kterého by poznala mezi tisíci.
Její manžel byl už mrtvý. Přesto jí v té chvíli jeho přítomnost nepřipadala nemožná ani děsivá. Naopak měla pocit, jako by se setkali po krátkém odloučení.
Chtěla k němu.
Právě tehdy se však stalo něco, co nečekala.
On ji zastavil.
Nepobízel ji, aby šla dál. Nedal jí znamení, aby ho následovala. Místo toho jí měl říct:
„Ještě ne. Oni tě pořád potřebují.“
A potom přidal větu, která se jí měla vrátit v okamžiku probuzení:
„Vrať se. Já už vím, že jednou přijdeš.“
Probudila se – ale pocit, že s ním skutečně mluvila, nezmizel
Když se její vědomí začalo vracet, nebylo všechno okamžitě jasné. Nemocniční prostředí se vracelo po částech – světlo, zvuky, dotek, hlasy.
Jedna vzpomínka však zůstávala neobyčejně živá.
Manžel.
Jeho tvář.
A především jeho příkaz k návratu.
Pro ženu měla jeho slova velmi osobní význam. Člověk, za kterým by v onom zvláštním okamžiku nejraději odešla, byl zároveň tím, kdo ji poslal zpět.
Najednou nešlo o loučení.
