Celibát kněží, tj. povinnost sexuálně abstinovat a neženit se, je jedním z rysů katolicismu, který po staletí přitahoval zájem a diskusi.1 dnešní celibát úzce souvisí s obrazem duchovenstva katolické církve, ale jeho kořeny sahají hluboko do historie a jsou mnohem komplikovanější, než si myslíte.
Původ Celibátu
Původ praxe celibátu lze vystopovat až do prvních staletí křesťanství, kdy se zdrženlivost považovala za výraz zvláštní zbožnosti a oddanosti Bohu.
Tento přístup byl inspirován slovy samotného Ježíše a svatého Pavla, kteří v Novém zákoně poukázali na hodnotu celibátu pro nebeské království.
V prvních staletích našeho letopočtu však celibát ještě nebyl pro duchovenstvo povinný.
Tato praxe se začala vyvíjet a nabírat na významu s rozvojem církevních struktur.
Středověk a upevnění celibátu
Ve středověku se celibát začal vnímat nejen jako osobní rozhodnutí duchovních, ale jako povinnost vyplývající z jejich stavu.
V 11. století, během gregoriánské reformy, začala katolická církev aktivně prosazovat celibát kněží jako požadavek pro všechny duchovní.
Cílem těchto opatření bylo dosáhnout nezávislosti duchovenstva na světském vlivu a posílit církevní autoritu.
Celibát měl také zabránit dědění církevního majetku potomky duchovních, což bylo v té době běžnou praxí.
Pokračujte ve čtení na druhé straně.
Sdílejte tento článek svým přátelům.
Doporučené
