Každý majitel kočky to dobře zná. Stačí vstoupit do kuchyně, otevřít lednici nebo se jen podívat směrem k misce a okamžitě se ozve charakteristické mňoukání. Někdy jde o krátký pozdrav, jindy o hlasité a vytrvalé dožadování pozornosti. Zajímavé však je, že dospělé kočky mezi sebou tímto způsobem komunikují podstatně méně často než s lidmi. Proč tomu tak je? Odborníci na chování zvířat upozorňují, že mňoukání může být výsledkem dlouhého soužití koček s člověkem.
Kočky žijí po boku lidí už tisíce let. Za tu dobu se z původně divokých lovců stali jedni z nejoblíbenějších domácích mazlíčků.
Přesto si zachovaly mnoho přirozených způsobů chování. Jejich komunikace je navíc mnohem pestřejší, než by se mohlo na první pohled zdát.
Vedle mňoukání využívají předení, vrčení, syčení, různé zvukové projevy, pohyby ocasu, postavení uší i pachové značky.
Právě kombinace těchto signálů jim umožňuje dorozumívat se s ostatními kočkami i s člověkem.
Mňoukání má své kořeny už v kočičím dětství
Jedním z nejzajímavějších poznatků o kočičí komunikaci je skutečnost, že mňoukání hraje významnou roli už v prvních týdnech života.
Malá koťata jsou zpočátku zcela závislá na své matce. Pomocí hlasových projevů ji upozorňují například na hlad, chlad nebo potřebu kontaktu.
Matka na jejich volání reaguje a poskytuje jim potřebnou péči.
Jakmile koťata rostou a postupně se osamostatňují, jejich způsob komunikace se mění.
Dospělé kočky při vzájemném kontaktu častěji využívají řeč těla, pachové signály a jiné zvuky.
To však neznamená, že by dospělé kočky na sebe nikdy nemňoukaly. Podobné projevy se mohou objevovat například při sociálním kontaktu nebo v některých vypjatých situacích.
Mňoukání je ale u domácích koček obzvlášť výrazným prostředkem komunikace s člověkem.
Kočky se naučily, že lidé na jejich hlas reagují
Proč tedy kočka často mňouká právě na svého majitele?
Jedním z možných vysvětlení je proces učení.
Kočky si postupně vytvářejí spojení mezi určitým chováním a reakcí svého okolí.
Pokud například zamňoukají před miskou a následně dostanou potravu, mohou si tento způsob komunikace osvojit.
Podobně mohou hlasem upozorňovat na zavřené dveře, prázdnou misku nebo potřebu kontaktu.
Nejde přitom nutně o promyšlenou manipulaci, jak se někdy s nadsázkou uvádí.
Spíše o přirozený proces, při kterém se zvíře učí, jakými signály dokáže s člověkem komunikovat.
Kočka tak může postupně přizpůsobovat své hlasové projevy tomu, na co její majitel reaguje.
Každá kočka může mňoukat trochu jinak
Zajímavé je, že kočičí mňoukání nemá pouze jednu podobu.
Některé kočky vydávají krátké a jemné zvuky, zatímco jiné dokážou mňoukat dlouze a velmi hlasitě.
Rozdíly přitom mohou existovat nejen mezi jednotlivými zvířaty, ale také podle situace.
Kočka může jinak vokalizovat při vítání majitele a jinak ve chvíli, kdy žádá o krmení.
Výzkumy naznačují, že lidé někdy dokážou rozlišovat emocionální zabarvení kočičích hlasových projevů, zejména pokud své zvíře dobře znají.
To však neznamená, že každý zvuk má jednoznačný a univerzální význam.
Důležité je sledovat také okolnosti, pohyby těla a další projevy chování.
Myslí si kočky, že jsme přerostlá koťata?
Občas se objevuje tvrzení, že kočky považují své majitele za obrovská koťata nebo jiné dospělé kočky.
Jde však o zjednodušení, které není možné považovat za vědecky potvrzený závěr.
Pravdou je, že kočky mohou při kontaktu s lidmi využívat některé projevy podobné těm, které používají v rámci vlastního druhu.
Například otírání hlavy, předení nebo vzájemné doteky.
To ale samo o sobě nedokazuje, že člověka skutečně vnímají jako příslušníka svého druhu.
Odborníci na chování koček upozorňují především na schopnost těchto zvířat přizpůsobovat komunikaci prostředí, ve kterém žijí.
Právě dlouhodobé soužití s lidmi mohlo přispět k tomu, že se mňoukání stalo tak výraznou součástí domácího kočičího života.
