Už od dvou let vyprávěl o jiné rodině, bílém domě u moře a ostrově, který údajně nikdy předtím nenavštívil. Příběh skotského chlapce Camerona Macaulaye zaujal nejen televizní diváky, ale také psychiatra Jima Tuckera. Některé chlapcovy výroky se podařilo spojit se skutečnými místy, jiné však zůstaly nepotvrzené nebo si odporovaly.
Cameron vyrůstal se svou matkou Normou v oblasti Glasgow. Jakmile začal mluvit, opakovaně vyprávěl, že kdysi žil na vzdáleném skotském ostrově Barra. Nemluvil o něm jako o místě z pohádky. Tvrdil, že tam měl svůj domov, rodiče, sourozence i psa.
Chlapcovo vyprávění bylo zachyceno v britském dokumentu Extraordinary People: The Boy Who Lived Before, který byl odvysílán v roce 2006. Právě díky němu se Cameronův případ rozšířil do celého světa.
Bílý dům, pláž a letadla přistávající na písku
Cameron popisoval velký bílý dům s výhledem na moře. V jeho blízkosti měla být pláž, kde si hrával se sourozenci a černobílým psem. Vzpomínal také na letadla přistávající přímo na písku.
Tento detail zněl neobvykle, na ostrově Barra však skutečně existuje letiště, jehož přistávací dráhu tvoří pláž. Lety se proto řídí přílivem a odlivem. Samotná znalost této zvláštnosti ovšem nedokazuje, že Cameron na ostrově někdy žil. Informaci mohl teoreticky zaslechnout v televizi, z rozhovoru dospělých nebo z jiného zdroje, aniž by si to rodina uvědomila.
Chlapec podle dokumentu opakoval také příjmení Robertson a jméno údajného otce Shane. Tvrdil, že jeho „barrovský otec“ zemřel poté, co se před vstupem do silnice nerozhlédl. Po druhé rodině se mu údajně velmi stýskalo a matku přemlouval, aby ho na ostrov odvezla.
Matka chtěla zjistit, odkud příběhy pocházejí
Norma zpočátku považovala synova slova za projev dětské fantazie. Cameron však o ostrově mluvil dlouhodobě a jeho představa jiné rodiny v něm vyvolávala skutečný smutek.
Rodina proto vyhledala odborníky s rozdílnými pohledy. Psycholog a skeptik Chris French upozornil na možnost, že si dítě informace osvojilo běžnou cestou a později je začlenilo do vlastního příběhu. Děti totiž mohou spojovat útržky rozhovorů, televizní obrazy, sny a fantazii způsobem, jehož původ už nedokážou určit.
Případ zaujal také amerického dětského psychiatra Jima Tuckera z University of Virginia. Ten se věnuje dětem, které spontánně vyprávějí o údajných předchozích životech. Oddělení, v němž působil, za několik desetiletí shromáždilo více než 2 500 podobných případů z různých zemí.
Výzkumníci uvádějí, že tyto děti obvykle začínají o údajných vzpomínkách mluvit mezi druhým a třetím rokem. Vyprávění pak často postupně slábne mezi šestým a sedmým rokem. Ani tento opakující se vzorec však sám o sobě nepotvrzuje existenci minulých životů.
