Po odchodu blízkého člověka zůstávají fotografie, vzpomínky a často také plná skříň oblečení. Právě v tu chvíli si mnoho rodin klade otázku, kterou řešily generace před nimi: Co vlastně dělat s věcmi po zesnulém?
Někteří je okamžitě rozdají, jiní je schovávají celé roky. Mnoho lidí se dokonce bojí obléknout si svetr, kabát nebo bundu po zemřelém příbuzném. Kolují nejrůznější pověry o „energii“, neštěstí nebo smůle. Kněží však upozorňují, že skutečný problém bývá úplně jinde.
Podle nich totiž většina rodin opakuje jednu chybu, která nemá nic společného s vírou, ale často vede ke zbytečným sporům, výčitkám a bolestivým vzpomínkám.
Oblečení není jen kus látky
Když člověk otevře skříň po někom, koho miloval, nevidí jen oblečení. Každý kabát, košile nebo svetr připomíná společné chvíle, rozhovory a okamžiky, které už se nikdy nevrátí.
Právě proto mnoho lidí odkládá rozhodnutí celé měsíce. Někteří dokonce roky nechávají vše na svém místě, jako by se čas zastavil.
Psychologové upozorňují, že taková reakce je naprosto přirozená. Smutek potřebuje čas a každý člověk se s ním vyrovnává jinak.
Smí se nosit oblečení po zesnulém?
Tato otázka patří mezi nejčastější.
Podle křesťanských duchovních není nošení oblečení po zesnulém hříchem ani ničím nebezpečným. Oblečení samo o sobě nepředstavuje žádné duchovní riziko.
Mnoho lidí dodnes věří různým pověrám, podle kterých si člověk může „přenést cizí osud“ nebo přivolat neštěstí. Kněží však opakovaně vysvětlují, že podobné představy nemají s vírou nic společného.
Pokud vám po mamince zůstala oblíbená šála nebo po dědečkovi teplý svetr, není podle nich důvod se těchto věcí obávat.
Naopak. Pro některé rodiny představují cennou připomínku člověka, kterého měly rády.
Chyba, kterou podle kněží dělá mnoho rodin
Největší problém často nevzniká kvůli samotnému oblečení.
Vzniká ve chvíli, kdy se věci začnou řešit příliš brzy nebo kvůli penězům.
Po úmrtí bývají emoce velmi silné. Každé rozhodnutí může vést k nedorozuměním a někdy i k dlouholetým konfliktům mezi příbuznými.
Duchovní proto často doporučují, aby rodina s vyklízením nespěchala.
Mnoho lidí dodržuje tradici čtyřiceti dnů. Nejde o striktní pravidlo, ale o období, během kterého se první vlna smutku postupně zmírní a člověk dokáže přemýšlet klidněji.
Právě ukvapená rozhodnutí bývají později nejčastějším zdrojem lítosti.
