Byl to docela typický den uprostřed týdne. Žena stála v oddělení hraček v supermarketu. Hledala dárek k narozeninám pro svou neteř. Zamyšlená se podívala na police plné panenek v šatech. Věděla, že její neteř bude nejšťastnější na světě, když dostane svoji vysněnou panenku. Pohled ženy spočinul na deset nebo jedenáctiletém chlapci, který stál u panenek. Už se od něj nemohla odvrátit. Žena se pomalu přiblížila k chlapci. Něco na něm přitahovalo pozornost, i když nevypadal, že by nějak vyčníval. Hnědé nepoddajné vlasy mu trčely zpod čepice s kšiltem, na sobě měl džíny, ne příliš čisté, šedé tenisky, nahodile zašněrované. Bylo na něm však něco extrémně smutného.
Podíval se na ni, když stála těsně vedle něj a předstírala, že se dívá na panenky. Sledoval také barbie. Na rukávu košile měl zavázanou růžovou stužku. Žena z ní nemohla spustit oči a přemýšlela, co se děje. Proč se chlapec dívá na panenky a nosí růžovou stužku? Nevydržela to a požádala ho, jestli by mu nemohla dát panenku z horní police. Hledala jakoukoli výmluvu, jak se s ním spojit. Když se na ni podíval, zasáhl ji smutek viditelný v jeho očích. Nebyl to smutek dítěte, které chce novou hračku, ale nemá na ni peníze. Byl to pohled naplněný dospělou, vědomou bolestí někoho hluboce zraněného. “Chci koupit tu panenku sestře, ale nemám tolik peněz,” řekl chlapec. Žena nevěděla, jak reagovat, a tak pouze řekla, že brzy budou Vánoce a že ježíšek určitě něco vymyslí.
Pokračujte na další straně.
