Kdybych se mohla vrátit v čase, rozhodla bych se jinak. Věta, kterou si většina rodičů nedokáže ani představit, zazněla v anonymní zpovědi ženy, která vychovává třináctiletou dceru a devítiletého syna. Kdysi snila o šťastné rodině a blízkém vztahu s dcerou. Dnes přiznává, že si někdy přeje, aby její vlastní dítě odešlo z domova. Každodenní hádky, urážky a vyčerpání ji přivedly k myšlenkám, za které se sama stydí. Nejvíce ji však bolí něco jiného: začíná pochybovat, zda má svou dceru ještě vůbec ráda. Její příběh otevírá bolestivé téma, o němž se ve společnosti téměř nemluví. Co se stane, když se vysněné mateřství promění v každodenní trápení?
Na dceru se těšila celé těhotenství. Představovala si úplně jiný život
Když anonymní žena zjistila, že čeká holčičku, patřilo to podle jejích slov k nejšťastnějším okamžikům jejího života.
Vyrůstala jako jedináček a se svou vlastní maminkou měla mimořádně blízký vztah.
Právě takové pouto si přála jednou vytvořit i se svou dcerou.
Představovala si společné rozhovory, výlety, důvěru a chvíle, kdy si budou jedna druhé oporou.
První roky jejího mateřství tomu nasvědčovaly.
Dcera byla podle jejího vyprávění jako malé dítě milá a společně trávily mnoho krásných okamžiků.
Jenže kolem devátého nebo desátého roku začala matka pozorovat změnu.
Dívka začala být vzdorovitější, častěji se hádala a postupně se mezi nimi vytvářela stále větší vzdálenost.
Dnes je dceři třináct let a její matka popisuje jejich vztah jako jeden z nejtěžších problémů svého života.
Nejvíce ji trápí, že místo očekávané blízkosti zažívá každodenní konflikty, odmítání a ponižující poznámky.
