Když přišly devadesátky
Najednou všechno změnilo rytmus.
Barevné oblečení, první reklamy, diskety, videohry, MTV a nahrávky z rádia.
Kazety, na kterých bylo napsáno „Depeche Mode“, „Kabát“ nebo „Lucie“, se půjčovaly mezi kamarády a přehrávaly tak často, až páska praskla.
Na ulici se objevily nové vůně – první McDonald’s, Coca-Cola, spreje Impulse, parfém Exclamation.
Doma začal zvonit pevný telefon, a když někdo měl internet, bylo to skoro jako kouzlo. Jen to nesmělo rušit linku.
Tehdy jsme začali cítit, že svět se otevírá. Že všechno, co bylo za hranicemi, je najednou na dosah ruky. Ale zároveň jsme ztráceli tu jistotu, že se čas dá zastavit.
Proč z toho mrazí
Protože to všechno bylo skutečné.
Bez simulací, bez algoritmů, bez nekonečných možností.
Každá chvíle měla váhu – protože nebyla samozřejmá.
Každý den byl trochu jiný, i když se zdál obyčejný.
Dnes se často vracíme k té době, protože nám připomíná, že štěstí se dá najít i v maličkostech.
Vůně čerstvě posekané trávy, zvuk starého rádia, chuť malinovky ze skleněné lahve.
To všechno v nás zůstalo – hluboko uložené, i když svět kolem se změnil k nepoznání.
Ať si to dnešní generace klidně představí
Zkus jim říct, že když jsi chtěl vidět oblíbený film, musel jsi čekat, až ho dají v televizi.
Že když se kazeta zamotala, musel jsi ji převinout tužkou.
Že největší dobrodružství bylo najít tajný poklad pod hromadou listí.
Možná se usmějí, možná to nepochopí.
Ale ty víš, že to všechno bylo opravdové.
Že ten svět bez Wi-Fi měl svoje kouzlo – klid, ticho, dotek, vůni.
A že to nejsou jen vzpomínky, ale kus tvého života, který tě formoval.
Závěrem
Doba se změnila. Ale ta generace, která vyrůstala v Československu osmdesátých a devadesátých let, si nese něco, co už se nedá naučit – vnitřní klid a schopnost radovat se z obyčejných věcí.
A když dnes zaslechneš známou melodii z tehdejšího seriálu nebo ucítíš vůni benzínu z mopedu, možná tě přejede lehké mrazení.
To není smutek. To je návrat.
Do doby, kdy svět byl sice menší, ale srdce v něm bylo větší.
zdroj: blesk.cz
