Byla to doba, kdy svět voněl jinak. Vzduch byl plný prachu z hřiště, pískoviště a asfaltu po dešti. Lidé se znali jménem, pošťák zdravil u vrátek, a děti měly špinavé ruce od křídy, hlíny nebo zmrzliny.
A hlavně – nikdo nikam nespěchal.
Pokud jsi vyrůstal v Československu v 80. nebo 90. letech, víš přesně, o čem je řeč. Byla to zvláštní doba – prostší, ale opravdová. Svět nebyl dokonalý, ale všechno v něm mělo své místo.
Když byl svět pomalejší
Nikdo netahal mobil z kapsy každé dvě minuty. Když jsi chtěl někomu něco říct, musel jsi za ním jít. Nebo zazvonit u dveří a zeptat se: „Můžeš ven?“
A když tě máma zavolala domů, věděl jsi, že je konec hry – žádné „ještě pět minut“.
Rodiče poslouchali rádio nebo večerní zprávy na jediné televizi v domě. V pozadí hučela Tatramatka, z kuchyně voněla čočka s vejcem a na stole ležel denní tisk.
Dospělí kouřili Startky, děti foukaly bubliny z Pedro žvýkaček.
Nikdo nevěděl, co je „influencer“, ale všichni znali sousedy.
Když jsme měli čas nudit se
Dnešní děti neví, jaký luxus to byl – nuda.
Sedět na lavičce, koukat do oblak, házet kamínky do kaluže.
Nikdo ti nedával do ruky tablet. Všechno sis musel vymyslet sám. A právě v tom bylo kouzlo – každé odpoledne se mohlo stát dobrodružstvím.
Dům na stromě, závody s kočárky, gumy, céčka, pogumovaný míč nebo sbírka samolepek z žvýkaček Turbo – to byl svět, který jsi tvořil vlastníma rukama.
Škola, jak si ji pamatujeme
Lavice s vyrytými iniciálami, kalamářové dírky po tuši, tabule, na které zůstávaly bílé stopy po křídě.
Učitelky v sukních, které měly respekt, a školník, co dokázal spravit úplně všechno.
Tělocvik ve staré tělocvičně, běh na dvoře a šatna, kde to vonělo potem a jarem.
Na oběd krupicová kaše, buchtičky s krémem, nebo něco, co se jmenovalo „plovoucí sýr“. A přesto – všichni jsme to jedli. Protože jsme měli hlad.
A o přestávce se běželo ven – i kdyby byla zima nebo pršelo. Nikdo neřešil počasí, protože to nejdůležitější bylo: být spolu.
Dětství bez filtrů
Fotky se nefiltrovaly, musely se vyvolat. Každá stála pár korun a čekalo se na ni několik dní. A když se povedla, dala se do alba.
Nebyly „storíčka“, ale skutečné příběhy.
Vzpomínky se netočily na telefon, ale na kazetu nebo VHS, kterou jsi po letech s opatrností zasunul do videa – a ten šum tě přenesl zpět.
Někde mezi panelákem, pískovištěm a obchodem Jednota jsme dospívali.
Bez sociálních sítí, ale s kamarády, kteří stáli při tobě.
Bez datového tarifu, ale s adresářem plným ručně psaných čísel.
-
Pokračování na další straně
