V 60. letech nebylo vůbec samozřejmé, že každá domácnost měla televizi. Ve skutečnosti byla televize považována za výsadu na mnoha místech, a tak si lidé vytvořili zvláštní rituál kolem sledování.
Místo toho, aby každý měl vlastní televizor, lidé chodili k sousedům a společně se dívali na své oblíbené pořady. To posilovalo mezilidské vztahy a vytvářelo atmosféru vzájemného propojení.
Pokud něco chybělo doma, první reflexí nebylo otevřít skříňku, ale zazvonit u sousedů a požádat o pomoc. Tato blízkost vedla k rychlému šíření novinek – například o nákupu nového televizoru v okolí
Televize byla událostí, která spojila lidi. Nastavení nového televizoru bylo důvodem ke společné oslavě, a pokud bylo potřeba, i k sousedské pomoci. Lidé se snažili sdílet své zážitky s těmi, kteří ještě televizi neměli, a hostitelé je uvítali s otevřenou náručí.
Kolektivní sledování veřejnoprávní televize a sousedská solidarita
Někdy se do jednoho obývacího pokoje snažilo vtěsnat až dvacet lidí, kteří si užívali sledování veřejnoprávní televize.
romě drobného občerstvení bylo obvyklé přinést si vlastní židli, protože místa bylo málo. V té době neexistoval spor o výběr kanálu – byl jen jeden, a lidé mezi sebou diskutovali o tom, co právě viděli a slyšeli.
Technologické novinky vyvolaly otázky, které dnes působí jako vzpomínka na staré časy – jak se pohybuje televizní medvídek? Jak je možné, že hlasatel vidí nás, ale my jeho ne? To byly záhadné otázky té doby
Dnes, v éře vysokých plotů a ztráty v digitálním světě, je těžké si představit takový společenský rituál kolem televize. Ale ten čas měl své kouzlo, kdy lidé společně sdíleli zážitky a byli blíže navzájem.
Mohlo by Vás zajímat: Neuvěříte, co udělal policista poté, co mu zavolal malý klučina, který hledal svou zemřelou maminku
