Už je to pár let, co Magda udělala osudovou chybu. Nechala se vyhecovat kamarádkou na krádež svíčky z jednoho hrobu. To, že to byla chyba, zjistila rychle.
I když jsem věděla, že krást se nemá, nechala jsem se v mládí promluvit partou pubertálních kamarádek. Kdybych to neudělala, byla bych za tu, co se bojí. Což byla vlastně pravda.
Ještě dnes z toho mám husí kůži…
Musela jsem ukrást svíčku Nerada na ten den vzpomínám. Něco málo jsme s kamarádkami popili a jednu z nich, asi Milenu, napadlo zajít na hřbitov. Ona byla takový ten typický dobrodruh. Máločeho se v životě bála. Já jsem měla ze hřbitova vždy velký respekt. Místo, kde leží na jednom místě tolik nebožtíků, mi přišlo mystické. Myslím, že nejsem jediná, kdo když vstoupí na hřbitov, cítí vedle úcty i strach. Milena se chtěla pobavit, a tak vymyslela hru. Hodila korunou a kdo prohraje, dostane od ní roli. A to přímo na hřbitově. Padlo to na mě a Milena si mě vychutnala. Věděla, jak to s tím místem mám. ,,Ukradneš svíčku z toho nejstaršího hrobu, co tady najdeš,“ přikázala mi. ,,Ukradnout? Vždyť to je skoro hřích, brát něco z hrobu,“ ohradila jsem se. Na to konto o mně začala mluvit jako o srabovi. To jsem si nemohla nechat líbit. Pomalým krokem jsem prošla hřbitov a našla ten nejstarší hrob. Šel z něj strach. Byl daleko od pouliční lampy, takže jsem se musela ponořit do tmy. Stála na něm svíčka, která měla jen kousek knotu.
Pokračujte ve čtení na druhé straně.
