Ředitel velkého úřadu si všiml, že vedoucí jednoho z oddělení zaměstnal nového člověka. Nechal si jej tedy zavolat do své kanceláře na krátký pohovor. „Jak se jmenujete?“ ptá se ředitel. „Roman,“ odpovídá muž. Ředitel se zamračí. „Tak podívejte se. Nevím, kde jste pracoval dřív, ale já zásadně nikoho neoslovuji jeho křestním jménem. Tak se totiž líhne přílišná familiárnost, která vede k oslabení autority. To znamená, že své podřízené oslovuji jen jejich příjmením – Nováku, Černý, Procházko. To je vše. A mě ostatní oslovují jenom pane Dvořáku. Tak teď, když jsme si to ujasnili, řekněte mi ještě vaše příjmení.“ Nováček povzdychne a řekne: „Miláček. Roman Miláček.“ Ředitel na to: „Dobře, Romane. Dále bych Vám chtěl…“
Tři podnikatelé se přihlásí na opravu plotu kolem ministerstva financí.
Slovák vezme pásmo, změří délku plotu, všechno načrtne na papír, chvíli počítá a praví:
„Uděláme to za 350.000 Kč – to je 150.000,– materiál, 150.000,– pro zaměstnance a 50.000,– je marže firmy.“
Ukrajinec vezme palici, něco poměří, něco nakreslí, něco vypočítá:
„My to uděláme za 250.000 Kč – to je 150.000,– za materiál, 50.000,– za práci a 50.000,– marže firmy.“
Čech se neobtěžuje žádným měřením, žádnými nákresy ani výpočty. Přistoupí k úředníkovi a pošeptá mu: „Za 2,250.000 Kč to udělám…“
Ministerský úředník se podiví: „Jak jste došel k tak vysoké sumě?“
Čech: „Milion tobě, milion mně a za 250.000,– to objednáme u toho Ukrajince!“
Pokračujte ve čtení na další stránce
Reklama
Sdílejte tento článek svým přátelům.
Doporučené
