Bylo 15. srpna 1942, když Marcelin a Francine Dumoulinovi opustili svůj domov ve švýcarské vesnici Chandolin. Chtěli se vydat k dobytku na horské pastvině a následující den se zase vrátit ke svým sedmi dětem. Jenže domů už nikdy nedorazili. Jejich zmizení zůstalo dlouhých 75 let jednou z největších místních záhad.
Marcelinovi bylo 40 let a živil se jako švec. Jeho sedmatřicetiletá manželka Francine pracovala jako učitelka. Společně vychovávali pět synů a dvě dcery ve věku od dvou do třinácti let. Jedenáctiletá Monique si později vybavovala, že ráno bylo krásné a její otec měl při odchodu dobrou náladu.
Pro Francine to navíc měla být první podobná cesta s manželem do vysokých hor. Předchozí roky se věnovala především těhotenstvím, dětem a domácnosti. Nikdo proto netušil, že obyčejný odchod za každodenními povinnostmi rozdělí rodinu na dlouhá desetiletí.
Nad horami se objevila temná mračna
Počasí se během dne začalo měnit. Nad ledovcem Tsanfleuron se údajně objevil velký tmavý mrak, který zahalil horskou krajinu. Dnes se předpokládá, že manželé při přechodu ledovce ztratili orientaci a spadli do některé z hlubokých trhlin. Co přesně se toho dne stalo, však nikdo na vlastní oči neviděl.
Dumoulinovi měli strávit noc na horské pastvině a vrátit se následující večer. Když se neobjevili, jejich děti začaly tušit, že je něco špatně. Monique se obrátila na sousedy a zpráva o pohřešovaném páru se rychle rozšířila po celé vesnici.
Do hledání se zapojili místní obyvatelé i záchranáři. Procházeli okolní svahy, horské cesty a spouštěli se do ledovcových trhlin. Pátrání trvalo déle než dva měsíce, ale nepřineslo jedinou stopu. Po manželech jako by se země slehla.
Sedm dětí přišlo během jediného dne o domov
Největší následky zmizení dopadly na jejich děti. Monique se po několik týdnů snažila starat o mladší sourozence a udržet domácnost v chodu. Bylo jí však pouhých jedenáct let a taková zodpovědnost byla nad její síly.
Přibližně po třech týdnech byl rodný dům uzamčen a sourozenci byli rozděleni mezi příbuzné a náhradní rodiny. Přestože někteří zůstali ve stejném regionu, postupně se od sebe vzdálili. Každý vyrůstal v jiném prostředí a měl jiné povinnosti.
Noví opatrovníci posílali děti pracovat na pole, do zahrad nebo vinic. Na společná setkání nezbývalo mnoho času. Z rodiny, která do té doby žila pohromadě, se během několika týdnů stala skupina dětí vyrůstajících odděleně.
Někteří sourozenci se s touto ztrátou nikdy zcela nevyrovnali. Jeden ze synů se měl k ledovci opakovaně vracet a hledat jakoukoli stopu po rodičích. Také nejmladší dcera Marceline, které byly v době zmizení čtyři roky, později několikrát vystoupala do míst, kde její rodiče naposledy viděli.
