Představte si, že si dnes chcete koupit nové auto. Přijdete do nablýskaného autosalonu, v konfigurátoru si navolíte barvu, prošívání sedaček, vyhřívání volantu a prodejce vám ještě uvaří kávu. V dřívějších dobách – konkrétně v 70. a 80. letech – byl ale nákup vlastního vozu v Československu zážitkem na hranici mezi bojovou hrou a čistým šílenstvím. Pokud jste zatoužili po novém Favoritu, Ladě nebo dvoutaktním Trabantu, nestačilo mít jen našetřené peníze. Potřebovali jste stan, spacák, pevné nervy a obří dávku štěstí. Pojďte se s námi na ifunny.eu podívat na ty největší absurdity socialistického automobilového trhu!
1. Stanování před Mototechnou aneb Noční prezenční listiny
Státní podnik Mototechna měl na prodej aut absolutní monopol. Když se rozneslo, že v úterý ráno „přivezou auta“, před prodejnou to okamžitě začalo vypadat jako na rockovém festivalu. Lidé si brali v práci dovolenou, balili stany, skládací židličky, termosky s kafem a šli bivakovat na chodník před prodejnu, a to klidně tři dny dopředu.
- Noční hlídky a prezenčka: Aby fronta měla nějaký řád, sami čekající si založili neoficiální prezenční listinu. Každých pár hodin se dělala tvrdá kontrola. Pokud vás vyvolali a vy jste zrovna nebyli na značce (protože jste si odskočili na záchod), nemilosrdně vás vyškrtli a letěli jste na konec fronty.
- Úplatky pro personál: Mít známého vedoucího v Mototechně nebo aspoň mechanika na dílně, to mělo tehdy cenu zlata. Za flašku nedostatkového alkoholu nebo podpultové zboží se daly pořadníky záhadně poponáhnout.
2. Ruská ruleta s barvou: Ber modrou, nebo běž na konec fronty
Když už člověk po třech dnech bez spánku konečně dokráčel k prodejnímu okénku, iluze o svobodném výběru se okamžitě rozplynuly. Neexistovalo, že byste si řekli: „Já bych chtěl toho Favorita v červené barvě a s lepším rádiem.“
„Hra v Mototechně měla jednoduchá pravidla: Na dvoře stál kamion, ze kterého zrovna složili deset světle zelených Škodovek 120. Prodejce vám stroze oznámil: ‚Máme zelenou. Berete, nebo ne?‘ Pokud jste zelenou nechtěli, protože se vám nelíbila, smůla. Vaše místo propadlo a vy jste si mohli jít znovu stoupnout na konec fronty a doufat, že za půl roku přivezou jinou barvu. Všichni tak raději brali, co bylo.“
Na barvu se zkrátka nehrálo. Hlavní bylo, že to má čtyři kola a volant. Že pak na sídlišti stálo vedle sebe patnáct identických bílých Trabantů, to už nikoho netrápilo – majitelé si svá auta na parkovišti občas poznávali jen podle různých nálepek na zadním okně.
3. Absurdní paradox: Ojeté auto dražší než to z fabriky
Kvůli obrovskému nedostatku aut a nekonečným pořadníkům vznikl na trhu ekonomický úkaz, nad kterým by dnešní manažeři jen nevěřícně kroutili hlavou. Jakmile jste zbrusu nové auto koupili a vyjeli s ním z brány prodejny, jeho hodnota okamžitě stoupla.
V pověstných inzerátech nebo na autobazarech se dva roky stará, ojetá Škoda nebo Lada prodávala za výrazně vyšší částku, než kolik stála úplně nová v Mototechně. Proč? Protože byla **ihned k dispozici**. Lidé, kteří měli peníze, ale nechtěli trávit mládí stanováním na chodníku nebo čekáním na legendární Trabant (na který se v některých obdobích čekalo v pořadníku i 5 až 10 let), si zkrátka raději připlatili za ojetinu.
Nostalgie s vůní benzínu a benzolu
Když se na to podíváme dnešní optikou, byl nákup auta neuvěřitelný byrokratický a logistický teror. Na druhou stranu, když si pak hrdý majitel své nové auto konečně dovezl domů, slavilo to celé příbuzenstvo a vůz se leštil každou sobotu před domem. Napište nám do komentářů na ifunny.eu, jestli vaši rodiče nebo prarodiče zažili kempování před Mototechnou a jakou nejšílenější barvu auta z dřívějšího režimu jste doma měli! 👇
