Dnešní nákupní centra praskají ve švech pod náporem fast fashion značek, ale pamětníci moc dobře vědí, že získat za socialismu módní kousek byl často nadlidský úkol. Byla to doba nekonečných front, pichlavých materiálů a zoufalé touhy po západním stylu, která z nás všech dělala mistry improvizace. Pojďte si s námi zavzpomínat na éru, kdy ulicím vládly kousavé kamaše, vybělené džíny z hrnce a bílé cvičky s gumičkou!
Kousavé dětství v hrubých punčocháčích
Zima za socialismu znamenala pro malé děti jediné – každodenní boj s oblékáním. Naprostou noční můrou byly vroubkované bavlněné punčocháče, které měly hned několik zásadních vad. Neustále sjížděly dolů, takže se rozkrok brzy ocitl až někde u kolen, a na zadku se nevzhledně vytahovaly. K tomu se často přidávaly neforemné tlusté vlněné kamaše nebo roláky od babiček, které kousaly tak strašně, že by se to dnes dalo s nadsázkou považovat za novodobý mučicí nástroj.
Zázrak jménem dederon
Pokud šlo o materiály pro dospělé, vládla tehdy jasná obsese vším umělým. Zázrakem tehdejšího textilního průmyslu se stala látka zvaná dederon (odvozeno od zkratky NDR). Na první pohled měla obrovské výhody – vůbec se nemačkala a po vyprání bleskově uschla. Její vlastnosti při nošení už ale tak slavné nebyly:
- Efekt skleníku: Materiál byl naprosto neprodyšný, takže v létě jste se v něm zpotili už během první minuty.
- Létající jiskry: Při svlékání dederonové košile potmě v ložnici doslova sršely jiskry od statické elektřiny.
- Pachová stopa: Látka vůbec nepohlcovala pot, což v letních přeplněných autobusech často vytvářelo velmi nelibou atmosféru.
Šepot ulice: Tuzex, bony a veksláci
Kdo chtěl nosit opravdovou módu, ten musel sáhnout hluboko do kapsy a vyrazit k Tuzexu. Před výlohami s vysněným západním zbožím však nestáli jen dychtiví nakupující, ale také postávající muži v džínových bundách. Legendární šepot „Koupíš bony?“ se ozýval z každého rohu. Tato tvrdá měna byla jedinou propustkou k pravým americkým džínům značky Rifle, značkovým tričkům nebo vytoužené západní kosmetice, kterou obyčejný smrtelník v běžném obchodě nikdy neměl šanci sehnat.
Plísňáky vlastní výroby aneb Kouzla se Savem
Západní móda byla extrémně drahá, a tak do hry neustále vstupovala legendární česká vynalézavost. Naprostým hitem konce osmdesátých let byly takzvané plísňáky neboli džíny a bundy s nerovnoměrně vybělenými světlými fleky.
„Kdo neměl plísňáky, jako by nežil. Když na ně nebyly bony, musel zkrátka nastoupit starý smaltovaný hrnec, lahev smradlavého Sava a vařilo se přímo na plotně.“
Tato domácí alchymie sice občas skončila zničeným oblečením, hrozným zápachem nebo proděravělou látkou, ale touha být konečně „in“ byla tehdy mnohem silnější než jakékoliv riziko poškození textilu.
Fenomén jarmilek na každém kroku
Zatímco dnes sbírá mládež drahé a limitované edice luxusních tenisek, za socialismu vládla ulicím i tělocvičnám jednotná a prostá obuv – bílé plátěné cvičky s pružnou gumičkou zvané jarmilky. Původně měly sloužit výhradně na gymnastiku a spartakiádu, ale brzy se staly celonárodním obuvnickým fenoménem. Aby se v záplavě úplně stejných bot na školních chodbách vůbec daly rozeznat ty vlastní, děti i teenageři si je propiskou a fixami bohatě pomalovávali nápisy, srdíčky nebo logy oblíbených zahraničních kapel.
Objem dělal dojem: Trvalá a legendární „deka“
Celkový módní dojem pochopitelně dotvářely nezapomenutelné účesy, které mnohdy popíraly gravitaci. U žen byla absolutním vrcholem krásy „trvalá“, která za pomoci silné chemie udělala z vlasů obrovskou helmu. Aby objem vydržel i jízdu na kole, spotřebovávaly se litry laku Lybar. Mužskou módu naopak ovládla takzvaná „deka“ (neboli mullet), což byl účes ve stylu „vpředu byznys, vzadu párty“. Vyholené boky, krátká ofina a dlouhé prameny ležící na krku byly společně s výrazným knírem poznávacím znamením většiny tatínků.
