Na první pohled by se mohlo zdát, že děti milují své prarodiče stejně. Vždyť každá babička je přece „ta nejlepší“. Jenže realita může být o něco složitější.
Existuje totiž nenápadný rozdíl, který si mnoho rodin ani neuvědomuje. A právě ten může rozhodovat o tom, ke komu si dítě vytvoří silnější pouto.
Možná vás překvapí, že se tímto tématem zabývala i věda.
A výsledky nejsou tak jednoznačné, jak by se mohlo zdát.
Co ukázaly výzkumy
Studie provedené na University of Michigan naznačují zajímavý trend. Děti si často vytvářejí bližší vztah k babičce z matčiny strany.
Tráví s ní více času, dostávají od ní více pozornosti a v mnoha případech k ní mají i silnější emocionální vazbu.
Nejde však o pravidlo bez výjimek. Spíše o vzorec, který se opakuje napříč různými rodinami.
Proč právě babička z matčiny strany
Jedním z hlavních důvodů je samotný začátek života dítěte.
Babička z matčiny strany bývá častěji přítomná už od narození. Pomáhá v prvních dnech, podporuje matku a přirozeně se zapojuje do péče.
Tím vzniká první kontakt, který může později hrát klíčovou roli.
Blízkost na začátku často znamená blízkost i v dalších letech.
Vztahy mezi dospělými hrají větší roli, než si myslíme
Velký vliv má také vztah mezi rodiči a prarodiči.
Pokud má matka blízký vztah se svou matkou, je mnohem pravděpodobnější, že i dítě bude tuto vazbu sdílet.
Naopak komplikovaný vztah mezi snachou a tchyní může způsobit větší odstup. A ten se pak přirozeně přenáší i na dítě.
Nejde tedy jen o samotné prarodiče, ale i o vztahy mezi dospělými.
Rozhoduje i vzdálenost a čas
Důležitým faktorem je také to, jak často se vídají.
Prarodiče, kteří bydlí blízko, mají mnohem větší šanci vytvořit si silné pouto. Mohou být součástí běžného života, pomáhat a sdílet každodenní momenty.
Roli hraje i zdraví, časové možnosti nebo pracovní vytížení.
Jednoduše řečeno – vztah nevzniká jen automaticky, ale postupně se buduje.
