Rodiče patnáctileté dívky zjistili, že se jim ve peněžence vytrácí peníze.
Jediným vysvětlením bylo, že jim je bere jejich dcera. Začali si hlídat, kolik v peněžence mají a tak měli jistotu, že k odcizení skutečně dochází. A tak se rozhodli dceru konfrontovat. Třeba říci, že se oba rodiče snažili vychovávat dceru tak, jak se sluší. Tedy k odpovědnosti, mravnosti a také úctě.
Ani jeden z nich si nikdy nepomyslel, že by se jejich dcerka uchýlila k něčemu, jako je krádež.
Nemohli uvěřit, že jejich dcera je zlodějka. Proto se jí na to zeptali a dočkali se vyhýbavé odpovědi. Nejenže popírala, ale také neřekla, za co utrácí. Jelikož se z rozhovoru nic pořádně nedozvěděli a drobným krádežím stále docházelo, rozhodli se dceru sledovat. Po pár dnech však nezjistili nic podezřelého. Jejich dcera chodí do školy, do knihovny nebo tráví čas venku s kamarády. Nechodí ani do žádných obchodů, kde by utrácela peníze.
Sledování pokračovalo až jednou přišel den, kdy došlo k nějaké změně. Jejich dcerka nasedla do autobusu a vystoupila u velkého nákupního centra. V tom okamžiku pochopili, že tam jde utratit ukradené peníze.
Když z nákupního centra vyšla, měla dvě tašky plné věcí. Rodiče si mysleli, že si je koupila pro sebe. Dívka ale nenasedla do autobusu a nešla domů. Vydala se pěšky na opačnou stranu, než je její bydliště.
Pokračujte ve čtení na druhé straně.
