Zázrak na pláži: Klíč k uzdravení
Po několika hodinách se Sam přiblížil k Johnovi a položil mu malou ruku na rameno. John se podíval na jeho tvář a uviděl v ní ten dětský pohled, který ho vždy přinutil zapomenout na všechno zlé. Rozhodl se vstát a jít se se synem projít podél pobřeží.
Během chůze Sam najednou vykřikl a ukázal na vlnu, která se zrovna valila k pláži. „Tati, podívej! Tady je máma! Srdce mu málem vyskočilo z hrudi. Myslel, že se zbláznil, že jeho syn halucinuje, nebo že se mu v hlavě něco zhroutilo. S roztřeseným hlasem se zeptal: „Kde je maminka, Same?“
Sam se usmál, sehnul se a z písku zvedl velkou, dokonale bílou mušli. „Podívej, tati! Je jako maminka. Je tak krásná. A pořád mi zpívá, když ji přiložím k uchu.“ John si mušli přiložil k uchu a slyšel v ní šumění oceánu, které mu na okamžik připomnělo hlas jeho ženy. Pochopil, že Samova dětská nevinnost a čistota mu umožnily vidět něco, co on ve svém zármutku neviděl. Láska se nikdy neztratila. Byla ve vlnách, ve větru, a především v jejich srdcích.
John se neovládl a poprvé od doby, kdy ztratil manželku, se rozplakal. Tentokrát to však nebyly slzy smutku, ale úlevy a lásky. Bylo to, jako by mu právě jeho syn s pomocí moře vrátil naději a sílu.
Láska nikdy neumírá
Od té doby se John a Sam vraceli k moři každý rok, s tou mušlí, která byla pro ně posvátná. Uvědomili si, že ačkoli jejich milovaná manželka a matka už není fyzicky s nimi, její láska je stále obklopuje. Je v každém západu slunce, v každém zrnku písku a v každé vlně, která se valí na břeh.
John se naučil, že vzpomínky nemusí být jen bolestivé, ale mohou být zdrojem síly. A Sam, i když matku ztratil v tak nízkém věku, nikdy nezapomněl na to, jak ho milovala. Protože láska nikdy neumírá, žije dál v srdcích těch, kteří ji zažili.
