Nejprve vzali krabici a odnesli ji zpět k zbytku rodiny. Po chvíli se Justina maminka a tatínek zeptali, co by chtěl s krabicí udělat. Justin okamžitě rozhodně odpověděl, že ji chce vzít osobě, jejíž adresa je na ní napsaná. „Dobrá práce. Jsme na tebe hrdí, že jsi se rozhodl správně,“ řekla jeho máma.
Následující den Justin a jeho otec přijeli na danou adresu a zaklepali na dveře. Otevřela jim starší žena a zeptala se, jak mohou pomoci. Poté jim ukázali krabici.
„Ach, miláčku…“ řekla a začala plakat. „Můj manžel zjistil, že mu dědeček před asi 25 lety zanechal něco cenného. Jeho dědeček to zakopal v lese, aby mu to otec mého manžela nemohl vzít,“ začala vyprávět.
„Můj muž se pro to vypravil, ale už se vrátil. Našli jsme ho poblíž dálnice, zmrzlého. Hledali jsme jeho auto, ale nikdo ho v okolních lesích nikdy nenašel. Je to zázrak, že jsi to našel,“ řekla Linda a otírala si slzy. „Úřady říkaly, že se mu asi pokazilo auto a šel hledat pomoc.“ Nikdy nikoho nenašel a na cestě zemřel. Asi se ztratil.
Při pohledu na staré fotografie měla žena stále v hlavě jednu myšlenku: „Jacku, velmi mi chybíš.“
Když si na to vzpomněla, žena pronesla: „Nikdy jsme neměli děti a nemám nic, co bych mohla koupit. Nepotřebuji zlato, prosím, nechej si ho. Ráda bych jen jeho medaile, fotky a šperky, protože to jsou rodinné vzpomínky mého manžela.“
Jonesovi jí řekli, že zlato nemohou vzít, ale když žena trvala na svém, nakonec to přijali.
Když se však rozloučili, Justin řekl svému otci: „Tati, Lindin dům vypadal velmi starý, skoro jako by tam nikdo nebydlel. Můžeme ho opravit?“
Toho dne si Linda našla novou rodinu, když ji Jonesovi začali navštěvovat a zvát k sobě domů.
Ponaučení z tohoto příběhu je, že i když se můžeme cítit v pokušení, měli bychom vždy jednat správně, protože laskavost, kterou projevujeme, a dobré skutky, které děláme, jsou vždy cenné.
Otec souhlasil a oba se rozhodli použít peníze na opravu Lindina domu a zbytek věnovat různým charitativním organizacím.
