“Život je bolestně skutečný a nemoci lidi ničí. Dnes ráno jsem pomohla Drakeovi do koupelny. Ano, nosí plenku, protože často nedokáže ovládat své fyziologické potřeby. Zbyla z něj jen kůže a kosti. Musím ho prosit, aby snědl JEDNU fazoli k večeři, nebo aby vypil za celý den jednu sklenici vody. Někdy je tak slabý, že nemá sílu vstát z postele. Většinou ho vozím na invalidním vozíku.
Stává se, že při rozhovoru usne – nemoc ho velmi unaví. Občas zvrací, i když má žaludek prázdný až na léky, které jsem mu vnutila se lžičkou jogurtu. Stále častěji mi říká: Mami, tohle nezvládnu. Často nechce, aby se ho někdo dotýkal, protože ho to moc bolí. Prakticky každý den prosí o morfium. Pořád mi říká, že se bojí, že nedosáhne svých jedenáctých narozenin. Pak mu říkám, že až mu dojdou síly, budu o něj bojovat. Máme jen sami sebe.“
Reklama
Sdílejte tento článek svým přátelům.
Doporučené
